Zásadně nenecháváme rytí až na jaro, protože bychom tak připravili zahrádku o cennou zimní vláhu. Někdy se ovšem může stát, že nás zaskočí časný příchod zimy, půda promrzne nebo napadne sníh a zůstane ležet. Zarývat sníh, zvláště silnější vrstvu, není dobré, půda by se na jaře pomalu zahřívala a zůstala by dlouho mokrá. Jestliže tedy z těchto nebo jiných vážných důvodů jsme nuceni odložit rytí až na jaro, ryjeme co nejdříve, jakmile půda oschne a nemaže se. Zrytý pozemek ihned urovnáme hráběmi. K rytí na podzim se používá rýč s listem dole rovným, který umožňuje rýt do stejné hloubky. Na jaře jsou vhodnější rycí vidle, kterými se dobře vytahují oddenky vytrvalých plevelů. Používáme je také k rytí kolem ovocných a okrasných keřů, kde ryjeme mělčeji a opatrněji, abychom nepoškodili kořeny.

Prohlubování půdy je vlastně důkladné rytí, kdy při obracení půdy přibereme vždy slabou vrstvu spodiny a promísíme ji s orniční vrstvou. Prohlubování se používá hlavně na mělkých půdách, tj. tam, kde je příliš slabá vrstva ornice; prohlubovat půdu musíme postupně, nikdy ne najednou, protože velkou příměsí spodiny by se rapidně zhoršila její kvalita.

Rigolování je hluboké prokypření půdy (do 60 i více cm). Používá se jen výjimečně pro ty rostliny, které takový zásah potřebují – např. při úpravě pozemku pro révu vinnou. Potřebným nářadím je zde kromě rýče také krumpáč a lopata. Při rigolování se vynáší na povrch ze spodiny mrtvá půda. Je třeba ji oživit přidáním hnoje nebo kompostu. Podobně se vynáší mrtvá půda na povrch při přípravě jam pro sázení ovocných stromů a keřů. Také tady je třeba vynesenou mrtvou půdu oživit humusem. Můžeme také použít systém trojího rytí. Přitom dbáme, aby horní orniční vrstva nepřišla do spodiny, a každou vrstvu uložíme na zvláštní hromadu, aby všechny tři vrstvy byly po nakypření a obohacení zase ve svém původním uložení.

Kypření je mělké obdělávání půdy, při němž půdu neobracíme, ale pouze provzdušňujeme. Také se přitom rozruší půdní škraloup a zabraňuje se tak ztrátám vláhy výparem. Do nakypřené půdy snáze vsakuje srážková nebo zálivková voda. Kypřením ničíme klíčící jednoleté plevely a zároveň z půdy odstraňujeme oddenky vytrvalých plevelů. Ke kypření se používají různé kypřiče a motyčky s krátkou i dlouhou násadou.

Uhrabáváním urovnáme povrch půdy před setím semen nebo sázením rostlin. Pracujeme s dřevěnými nebo železnými hráběmi a zároveň ze země vytahujeme oddenkaté plevely.

Půdní reakce běžné zahradní půdy se pohybuje v rozmezí od pH 4 do pH 8. Při nižším pH než 4 (např. na rašeliništích) jsou již v půdě obsaženy látky pro běžné rostliny škodlivé, při pH vyšším než 8 také nejsou půdní podmínky pro většinu rostlin příznivé.

Některé druhy rostlin vyžadují půdy kyselé, jiné zase alkalické. Setkáváme se i s rostlinami s extrémními požadavky – vysloveně vápnomilnými nebo naopak vápnostřežnými. Vcelku se však dá řici, že většina zahradních rostlin vyžaduje půdu neutrální až slabě kyselou, tj. mezi hodnotami pH 6,4 – 7,2.

Chceme-li si být jisti, jaká je půdní reakce na naší zahrádce, je nejlepší poslat vzorky půdy na obzor.

Orientačně si můžeme zjistit reakci půdy sami. Vzorek půdy vysušíme a rozmělníme a dáme do skleněné nebo porcelánové misky. Polijeme trochou vody, aby vyprchaly vzduchové bublinky. Pak přiléváme zředěný ocet (1 díl octa na 3 díly vody). Jestliže vzorek šumí, má půda dostatek vápna, kyselá půda nešumí.

Můžeme také použít normální lakmusové papírky. Nejdříve si připravíme výluh ze vzorku půdy. Asi polévkovou lžíci zkoušené zeminy smícháme s 3 polévkovými lžícemi destilované vody, protřepeme a po ustátí slijeme výluh do skleničky. Jde-li o půdu kyselou, zbarví se ve výluhu lakmusový papírek modře.

Půdní reakci si také můžeme odvodit podle výskytu určitých rostlin, které rostou ve volné přírodě. Charakteristickými rostlinami kyselých půd jsou např. brusinka, ostřice, mechy aj. Na alkalických půdách se zase setkáváme s heřmánkem, jetelem plazivým, hořčicí aj.

Půdní reakci můžeme ovlivnit především organickými, ale i průmyslovými hnojivy. Dále na ni mají vliv i vodní srážky, zplodiny rozkladu organického podílu v půdě aj.

Kyselé půdy upravujeme vápněním. Tím zároveň dodáváme do půdy jednu ze základních živin pro rostliny – vápník. Alkalické půdy upravujeme kyselými hnojivy, jako jsou sírany, superfosfáty apod.

Udržování stálé půdní reakce závisí také na druhu půdy. Většina půd u nás má sklon k postupnému okyselování. Jílovité těžší půdy udržují stálou půdní reakci snáze a snášejí i vyšší dávky vápníku. Proto je vápníme většími dávkami, pouze však občas. Lehké písčité půdy udržují stálou půdní reakci mnohem hůře, proto musíme kyselé písčité půdy vápnit častěji, ale menšími dávkami.

Všechny výše uvedené vlastnosti dávají celkový obraz o kvalitě půdy, kterou máme k dispozici. Při čtení odborných knih a časopisů se však často setkáváme ještě s dalšími termíny, jako např. vyčerpaná půda, odpočatá půda, půda ve staré síle, půdní únava aj.

Vyčerpaná půda je označení pro půdu, která nebyla pravidelně hnojena; živiny z ní částečně odčerpaly rostliny a částečně byly splaveny do spodních vrstev. Vyčerpanou půdu je třeba důkladně vyhnojit organickými hnojivy a podle potřeby a požadavků pěstovaných rostlin přidat i živiny ve formě průmyslových hnojiv. Někdy je vhodné nechat půdu odpočinout. To bývá hlavně po víceletých rostlinách. Například záhony osázené jahodníkem po několika letech a po poslední sklizni vyčistíme a osejeme rostlinami vhodnými na zelené hmoty (např. hrách, lupina, jetel, komonice), kterou ještě za zelena zaryjeme do půdy. Na podzim záhon znovu důkladně zryjeme a přitom zaryjeme chlévský hnůj nebo kompost. Na takto ošetřený záhon můžeme na jaře znovu vysázet jahody, které už budou čerpat živiny z odpočaté půdy.

Půdou ve staré síle se rozumí půda, která byla v minulém roce dobře vyhnojena chlévským hnojem.

Půdní únava se projevuje stále se snižujícími výnosy, u květin zakrslým vzrůstem a špatným kvetením, dále pak přemnožením určitých škůdců a větším výskytem chorob. S půdní únavou se setkáváme v zahradách, kde se nedodržuje střídání jednotlivých druhů rostlin, kde se na stejné místo, na stejný záhon vysazují nebo vysévají stále stejné druhy. Každá rostlina nebo skupina rostlin čerpá z půdy živiny – některé rostliny více, jiné méně. Nejsou-li potřebné živiny doplňovány, dochází po několikaletém pěstování na daném místě nebo záhonu k nedostatku nejvíce čerpaných živin. Půdní únavu však způsobují zřejmě i jiné vlivy, dosud přesně neobjasněné. Úspěšně se jí dá zabránit pravidelným přihnojováním organickými i minerálními hnojivy podle požadavků pěstovaných rostlin.

Mechanickými zásahy, tj. obděláváním, půdu udržujeme v dobrém stavu a zároveň ji pomalu zlepšujeme. Není to samoúčelné, protože veškerá péče o půdu směřuje k tomu, abychom rostlinám vytvořili optimální podmínky pro růst a vývoj. Mají-li však mechanické zásahy přinést očekávaný výsledek, musí být provedeny včas, ve správnou dobu. Základním zpracováním půdy rozumíme rytí, rigolování a prohlubování, povrchovým zpracováním je kypření a uhrabávání.

Drobtovitá struktura půdy je pro rostliny nejvhodnější. Je to taková struktura,při níž jsou jednotlivé částice půdy slepeny v drobty o průměru 1 – 10 mm. Drobty se navzájem dotýkají pouze ve styčných bodech, a tak vzniká houbovitá konzistence půdy s velkými vzdušnými póry mezi drobty a s krátkými kapilárami uvnitř drobtů. Vzdušné póry navzájem navazují a umožňují snadné vsakování srážkové nebo závlahové vody i pronikání kořenů rostlin. Na styčných bodech drobtů zase na sebe navazují vlásečnice (kapiláry), takže voda ze spodních vrstev může bez obtíží vzlínat a dobře zásobovat rostliny potřebnou vláhou. Podmínkou pro vytvoření drobtovité struktury je dostatek humusu v půdě. Aby se vzniklá drobtovitá struktura nenarušila, k tomu napomáhá zastínění půdy rostlinami nebo nastýlkou.

Slitá struktura půdy je pro rostliny méně příznivá než drobtovitá. K vytváření slité struktury bývají náchylné těžší až těžké půdy s velkým podílem jílovitých částic a malým obsahem humusu. V půdě jsou jemné jílovité částice nahloučeny těsně vedle sebe, prostor pro pronikání kořenů rostlin a pro zasakování vody do půdy je minimální a půda je téměř nepropustná jak pro vodu, tak pro kořeny. Se slitou strukturou se nejčastěji setkáme po silných prudkých deštích nebo po špatném zalévání příliš silným proudem vody. Půda se nejdříve rozbahní a po vyschnutí se vytvoří půdní škraloup.

Prašná struktura je pro rostliny ještě méně vhodná než slitá. Taková půda je sypká, jednotlivé částice nejsou stmeleny v drobty. Je v ní mnoho pórů, kterými voda rychle vsakuje do spodních vrstev půdy a při tom splavuje živiny do spodiny, mimo dosah rostlin. Rostliny pak trpí nedostatkem vody i živin. Kořeny rostlin také nejsou v sypké půdě dostatečně upevněny.

Struktura je jednou z vlastností půdy, kterou můžeme ovlivňovat. Pro získání žádoucí drobtovité struktury musíme do půdy dodávat humus. Zvláště pak do půd příliš lehkých, písčitých, které mají prašnou strukturu, ale i do těžkých, jílovitých se slitou strukturou. Hlavním zdrojem humusu jsou organická hnojiva, zejména dobrý kompost. Proto pravidelné hnojení organickými hnojivy je nezbytné u všech půd.

Do lehkých písčitých půd se mají pravidelně přidávat hmoty stmelující, jako je např. bahno z příkopů, z vypuštěných rybníků, rašelina apod. Přidáním humusových a jílovitých částic se vytvoří předpoklady pro vznik drobtovité struktury.

Do těžkých jílovitých půd je zase třeba přidávat hmoty vylehčující, např. popel, písek, ale také rašelinu, která může zlepšit všechny druhy půd.

Mějme na paměti, že struktura půdy není vlastnost stálá, ale že je nezbytné udržovat ji a obnovovat jak mechanicky, tj. okopáváním, rozrušováním půdního škraloupu, nastýláním a jinými opatřeními, tak pravidelným dodáváním humusu ve formě organických hnojiv.

Písčité půdy. V praxi se jim říká půdy lehké. Mají velkou převahu částic písku a obvykle jen malý podíl humusu. Humus se v nich rychle rozkládá, říká se tomu, že se spaluje. Tyto půdy bývají dobře provzdušněné a pro vodu propustné. Přílišná propustnost písčitých půd je spíše negativní vlastností, protože voda zasakuje příliš rychle a příliš hluboko a zároveň splavuje do spodních vrstev živiny – obojí je pak pro rostliny nedostupné. Takové půdy musíme častěji zavlažovat i hnojit. Jako hlavní zdroj živin dodáváme do lehkých půd pravidelně organická hnojiva. Nejvhodnějším hnojivem je dobře uleželý kompost, který se hodí do všech druhů půd. Do písčitých půd však přidáváme také hojně rašeliny. Z průmyslových hnojiv jsou pro lehké půdy nejvhodnější rychle působící hnojiva ve formě ledků. Musíme hnojit pravidelně, raději častěji a v menších dávkách.

Humózní písky patří k nejvhodnějším druhům půd pro zahrady, protože zadržují vodu a poutají živiny. Jsou provzdušněné, výhřevné, po dešti rychle osychají a netvoří se na nich půdní škraloup. Dají se také dobře obdělávat. Z organických hnojiv se osvědčuje přidávat rašelinu a kompost nebo chlévský hnůj, často ve formě nastýlky. Průmyslovými hnojivy hnojíme častěji, v menších dávkách.

Jílovitým půdám se v praxi říká těžké půdy. Mají velkou převahu jílnatých částic a jsou náchylné k vytváření slité struktury. Za trvalejších nebo prudších dešťů se rozbahňují a tvoří na nich půdní škraloup, za velkého sucha v nich vznikají trhliny. Mají velkou soudržnost, jsou přilnavé, a proto se také špatně obdělávají. Při rytí tvoří velké hroudy. Dobře však poutají živiny a nedochází k jejich splavování do spodiny. Těžké půdy vylehčujeme různými vhodnými porézními hmotami, např. rašelinou. Potřebují vydatně hnojit organickými hnojivy, nejlépe chlévským hnojem.

Hlinité půdy označujeme v praxi jako půdy střední. Snadno se obdělávají a jsou vhodné pro všechny zahradnické účely. Střední půdy jsou vlastně přechodným typem mezi půdami písčitými a jílovitými. Mají dostatek humusu, prachových částic a vápna ve vhodném poměru, vytvářejí žádoucí drobtovitou strukturu. Není třeba je nějak zásadně vylepšovat, stačí je udržovat v optimálním stavu a hnojení řídit podle potřeby rostlin.

Slinité půdy mají podobné vlastnosti jako půdy hlinité, bývají ještě úrodnější a vyznačují se vysokým obsahem vápníku.

Uvedené druhy půd jsou druhy základní. Kromě nich se však často setkáváme i s druhy přechodnými, u nichž do popředí vystupují některé vlastnosti. Všechny tyto druhy jsou vhodné pro zemědělské využití. Při zakládání zahrádky se však dnes většinou setkáváme s půdami, které z různých důvodů nelze zemědělsky využít. Bývají to pastviny, kamenité svahy, ale i zrušené skládky, smetiště aj. Tady se ovšem setkáváme s extrémními podmínkami a na zkulturnění takového pozemku musíme vynaložit hodně práce. Na každé půdě se však dá, při větší či menší námaze, vytvořit pěkná zahrada.

Kamenité půdy bývají většinou na svazích, mívají malý podíl humusu a také bývají mělké, protože humus i jiné částice jsou stále splavovány. Na takovém svahovitém pozemku s kamenitou půdou nás čeká hodně práce. Nejdříve je třeba odstranit největší balvany, promyslit celkovou úpravu terénu a svah rozčlenit terasami. Na vzniklé plochy teras je třeba navézt dobrou zem. Část přirozeného svahu lze výborně využít pro vytvoření skalky, terasy pak můžeme oddělit kamennými zídkami. Zahrádky na svazích bývají velice krásné, a pokud je svah obrácen k jihu, můžeme na nich s úspěchem pěstovat všechno možné.

Bývalé skládky, smetiště a rumiště jsou při zakládání zahrádky několik, je nejvhodnější spojit síly i finance a základní úpravu dát udělat těžkými stroji. Odstranit vrstvu skládky a dát navézt ornici (alespoň 10 – 30 cm vrstvu) získanou ze skrývky při výstavbě sídlišť apod. Tento způsob je finančně dosti náročný, a proto se většinou zahrádkáři snaží zkultivovat přidělený pozemek ručně. Je to velká práce a většinou se nepodaří úpravy udělat za jedinou sezónu. Nejdříve musíme vybrat a odstranit velké předměty a pak pozemek část po části celý zrigolovat, tzn. do hloubky překopat. Do půdy přitom dodáváme humus ve formě organických hnojiv – chlévský hnůj, kompost, rašelinu a vyséváme rostliny na tzv. zelené hnojení. Nejvhodnější k tomu jsou hrách, koňský bob, vikev, ale i hořčice, řepka, pohanka aj. Zelené hnojení zarýváme na podzim, dokud jsou rostliny ještě šťavnaté. Na těžkých půdách dříve a mělčeji (do hloubky asi 10 cm), na lehkých půdách později a do větší hloubky (15 – 20 cm). Podle možností dodáváme na budoucí plánované záhony i dobrou zahradní zeminu.

Zamokřené pozemky bývají zahrádkářům také někdy přidělovány. Ty musíme odvodnit – buď podpovrchově, nebo povrchově. V prvním případě se do země zakopou drenážní trubky, asi do hloubky 80 cm. Mnohem lepší je svést vodu do potůčku, který osázíme vlhkomilnými rostlinami, nebo do jezírka. Vznikne tak velice působivé zahradní zákoutí.

Ornice je vrchní obdělávatelná vrstva půdy. Vrstva pod ornicí se nazývá podloží, další hlubší vrstva spodina a pod ní je matečná hornina. Termínem půdní profil označujeme ornici, podloží a spodinu.

Půda se skládá z pevných, kapalných a plynných látek – odborně se nazývají fáze.

Pevnou fázi tvoří vlastní půdní hmota, která se skládá z anorganického (neústrojného) a organického (ústrojného) podílu. Anorganický podíl rozlišujeme podle velikosti částic na jíl, prach a písek. Jílovité částice jsou nejjemnější, mají schopnost zadržovat vodu i v ní rozpuštěné živiny a slepovat částice půdy ve větší celky. Organický podíl tvoří humus a půdní mikroorganismy a různé vyšší organismy, které souborně nazýváme půdní živěna.

Humus v půdě vzniká rozkladem organické hmoty a tento proces nazýváme humifikací. Organická hmota se rozkládá působením půdní živěny, především baktérií, z nichž některé potřebují ke svému životu kyslík – baktérie aerobní, jiné kyslík nepotřebují – baktérie anaerobní. Podle přístupu vzduchu při rozkladu ústrojné hmoty rozlišujeme humifikaci jako tlení, hnití a kvašení.

Tlení je rozklad za dostatečného přístupu vzduchu. Aerobní baktérie rozkládají organickou hmotu a přitom z ní uvolňují minerální látky, které jsou živinami pro rostliny. Tento proces je pro rostliny příznivý a prakticky ho můžeme podpořit tím, že kompost častěji přehazujeme, abychom provzdušněním přivedli dostatek kyslíku, který aerobní baktérie potřebují k životu.

Hnití je naopak proces nepříznivý. Tady působí na organickou hmotu anaerobní baktérie, které ji rozkládají za nepřístupu vzduchu.

Kvašení je také nežádoucí jev, k němuž dochází činností kvasinek při rozkladu organické hmoty. Je to přeměna cukru a dalších podobných bezdusíkatých látek na kvasné produkty a oxid uhličitý. Kvašení probíhá za omezeného přístupu vzduchu, což kvasinkám vyhovuje nejlépe.

Často se setkáváme s výrazem humózní půda. Tím se míní půda s dostatečnou zásobou humusu. Zahradní půda by měla mít obsah humusu nejméně 3 %, to je pak v pravém slova smyslu dobrá humózní půda. Obsahuje-li půda méně než 3 % humusu, označuje se jako středně humózní, s obsahem humusu 1 – 2 % jako mírně humózní a s obsahem humusu nižším než 1 % jako slabě humózní.

Pevné částice půdy mají mezi sebou různě velké prostory, které vyplňuje půdní voda a půdní vzduch. V půdní vodě bývají rozpuštěny různé látky, takže správně by se měla označovat jako půdní roztok – nejde zde o čistou vodu. Mírně provlhlá půda obsahuje asi 5 – 10 % půdního roztoku. Půdní vzduch se svým složením liší od vzduchu v ovzduší. Mívá menší obsah kyslíku a vyšší obsah oxidu uhličitého. Je to tím, že kořeny rostlin dýchají, přitom spotřebovávají kyslík z půdního vzduchu a vydechují oxid uhličitý.