Ranunculaceae

Název je znám již z literatury antického Řecka.

Asi 150 druhů tohoto rodu tvoří vytrvalé byliny rozšířené prakticky po celém světě. Z tohoto rozsáhlého rodu se u nás nejběžněji pěstuje žluťucha orlíčkolistá (T. aquilegifolium). Dorůstá výšky 80 – 130 cm, kvete v květnu až červnu. Květy nahloučené v bohatých chocholičnatých latách jsou velmi jemné, sytě fialové nebo bílé. Jsou to vlastně jen husté střapečky tyčinek s rozšířenými nitkami, zatímco vlastní okvětní plátky opadávají hned při rozkvětu. Je to zvláštnost mezi květinami.

Žluťucha je nenáročná trvalka, jíž se nejlépe daří v polostínu a v humózní půdě. Pak také vydrží dlouho na stejném místě. Při méně vhodných podmínkách, zvláště na suchém stanovišti, trpí hodně mšicemi. Používá se do skupinových výsadeb i k řezu. Její zvláštní krása nejlépe vynikne na pozadí tmavších dřevin. Vhodnými sousedy jsou orlíček (Aquilegia), mák (Papaver nudicaule), kokořík (Polygonatum) či oměj (Aconitum). Existují zahradní formy s červenavými, bílými, fialově růžovými nebo oranžovými kvítky.

Ještě vzrostlejší, až 160 cm vysoká, ale choulostivější, je Thalictrum dipterocarpum. Její kvítky růžově fialové barvy si udrží okvětní plátky o něco déle.

Thalictrum minus (vysoká až 150 cm) roste i u nás na výslunných, kamenitých stráních. Květy má nenápadné.

Žluťucha se množí snadno semenem, zahradní formy a odrůdy se množí dělením.

Campanulaceae

Základem názvu je latinské slovo campana = zvon, podle tvaru květní koruny.

Rod má asi 300 druhů jednoletých, dvouletých a vytrvalých rostlin, rozšířených v mírném pásmu severní polokoule, především ve Středomoří a na Kavkazu.

Tento nesmírně bohatý rod zahrnuje velmi mnoho vytrvalých druhů krásných rostlin, které se pěstují nebo mohou pěstovat v zahradách. Orientačně je rozdělujeme na druhy nízké, trsnaté nebo plazivé střední až vyšší. Nízké druhy vytvářejí polštáře a jsou vhodné do skalek, suchých zídek a na obruby, vyšší se uplatňují ve skupinových a plošných výsadbách a také jsou vhodné k řezu.

Všem zvonkům se nejlépe daří na slunečném stanovišti, některé však dobře snášejí i zastínění (C. persicifolia, C. latifolia). Jsou nenáročné, lépe však rostou v dobré půdě. Vesměs snášejí sucho.

Většinou se množí dělením a mnohé z nich lze i vysévat.

Pro velké množství druhů uvádíme jen ty nejpěknější a nejčastěji pěstované.

Nízké a plazivé zvonky

Campanula carpatica pochází z vápencových Karpat. Tvoří husté přízemní růžice listů, z nichž vyrůstají tenké, na bázi olistěné lodyhy. Přízemní listy jsou oválně protáhlé nebo široce kopinaté, dlouze řapíkaté. Listy na lodyze jsou střídavé, vejčité, řapíkaté, horní téměř přisedlé a úzké. Zvonky rostou na lodyhách jednotlivě, bývají 2 – 3 cm velké, korunky mají široce otevřené, barvy modré. Daří se jim na slunných i polostinných místech a v každé půdě, pokud není nepropustná nebo zamokřená. Dorůstají výšky 29 – 30 cm, kvetou v červnu až červenci.

Campanula cochleariifolia roste na vápencových sutích evropských hor. Tvoří nízké (5 – 10 cm) husté trsy, které se rychle rozrůstají podzemními výběžky, někdy až nežádoucně. Kvete v červnu až červenci množstvím drobných, modrých nebo bílých zvonečků.

Je zcela nenáročný a dobře se množí dělením.

C. garganica je domovem v Itálii a vytváří ploché polštáře, 10 – 20 cm vysoké. Kvete v červnu, zvonky má hvězdičkovitého tvaru, modré s bílými středy. Daří se mu v polostínu.

Množí se řízkováním.

C. porteschlagiana pochází z Dalmácie. Tento nízký zvonek dosahuje výšky jen 10 cm a tvoří trsy kratších lodyžek s okrouhle srdčitými, leskle zelenými listy. Celé léto bohatě kvete drobnými fialovými zvonečky a na podzim kvetení opakuje. Vyžaduje vápnitou půdu a polostinnou polohu.

Množí se dělením a řízky.

C. poscharskyana je také původem z Dalmácie. Je to poléhavá rostlina s dlouhými výběžky, vysoká asi 20 cm. Listy má srdčité, hrubě zoubkované. Kvete od června do července množstvím lila modrých, hvězdičkovitých květů. Je to zcela nenáročný druh, kterému se daří v každé půdě, na slunci i v polostínu. Je vhodný především na malé svahy, suché zídky a nad kameny ve skalkách, na nichž se visící zvonečky krásně vyjímají.

Vyšší zvonky

C. glomerata je z vyšších zvonků nejznámější. Roste v Evropě až po Kavkaz a také v Přední Asii. Je to náš domácí druh, který se vyskytuje ve volné přírodě na mnoha místech od pahorkatin až po hory. Rostlina je vzpřímená, pevná, dorůstá výšky 30 – 60 cm. Stonek je olistěný drsně chloupkatými, vejčitě kopinatými listy. Kvete v červnu a červenci tmavě fialovými květy, které zakončují lodyhu, ale vyrůstají také v paždí listů. Je nenáročný, snáší dobře sucho, slunce i polostín. Časem se nepříjemně rozrůstá podzemními oddenky. Velmi dobře se hodí do volných přírodních partií, zvláště k chatám. Je vhodný i k řezu.

Množí se snadno dělením.

C. persicifolia patří mezi nejhezčí vyšší zvonky. Pochází z mírného pásma Evropy, západní Sibiře a Malé Asie. Dorůstá výšky 50 – 80 cm a vytváří přízemní růžici úzkých listů, v červnu až červenci vyroste trs přímých lodyh zakončených řídkými hrozny velkých, široce rozevřených zvonkovitých květů. Na jedné lodyze jich bývá až pět. Květy mívají 4 cm v průměru, barva základního drhu je modrofialová, jsou však i odrůdy s květy bílými nebo v různých odstínech modré barvy. Je to cenná trvalka pro smíšené skupiny, vhodná i do volných skupinových výsadeb. Pěkně se vyjímá v kombinaci např. s orlíčky (Aquilegia). Hodí se i k řezu.

Množí se velmi snadno dělením.

C. latifolia pochází z Evropy a Asie. Dorůstá výšky až 150 cm. Přímé, jednoduché lodyhy jsou zcela olistěné podlouhle vejčitými, přisedlými listy, které jsou na okrajích zubatě pilovité. Jejich řapíky bývají téměř stejně dlouhé jako čepele spodních listů; střední listy jsou menší, krátce řapíkaté, horní listy vejčité, přisedlé. Tento zvonek kvete v červenci a srpnu fialově modrými otevřenými zvonky, velkými přes 5 cm. Květy vyrůstají jednotlivě nebo až po třech z paždí listů horní části lodyhy. Má řepovitý kořen bez výběžků, nedá se množit dělením, ale výhradně semenem.

Je to krásná trvalka do volných přírodních partií, ale je vhodná i na záhony a hodí se i k řezu.

Asteraceae

Název je odvozen buď z latinského slova solidare = upevňovat, nebo solidum agere = činit zdravým, uzdravovat, čímž by se vztahoval k využití některých druhů v lidovém léčitelství.

Jsou to známé rostliny s latou zlatožlutých květů, které se používají jako doplněk kytic, protože dlouho vydrží ve váze. Většinou to jsou statné rostliny, vysoké 100 – 170 cm. Některé druhy se svými oddenky rychle rozrůstají a zaplevelují zahradu. Navíc se také vysemeňují a z vypadaných semen vyroste spousta mladých rostlin. Novější zahradní odrůdy se tolik nerozrůstají, některé jsou vysloveně slabě rostoucí a mohou se vysadit i mezi nízké trvalky, ale nesmíme je nechat vysemenit; znamená to, že musíme odkvetlé laty ihned odstraňovat. Jsou to rostliny nenáročné, snášejí i zastínění a rostou všude, až to bývá zahrádkáři nepříjemné. Proto musíme jejich stanoviště velmi uvážlivě volit. Uplatní se dobře ve svahových výsadbách, a to buď samostatně, nebo ve skupinách.

Množí se semeny a dělením.

Asi 130 druhů tohoto rodu jsou vytrvalé byliny, rozšířené především v Severní Americe. Některé z nich mají nízký vzrůst (20 cm), ale převážná většina jsou statné rostliny. Vzpřímené, tuhé stonky jsou větvené až na vrcholu, v květenství. Stonek je hustě olistěn střídavými, kopinatými listy. Velká, široká lata je složená z drobných žlutých úborů. Jednotlivé druhy jsou si navzájem podobné a snadno se také spolu kříží, takže v zahradách pěstované zlatobýly bývají kříženci původních druhů. Tyto zahradní formy jsou známé v praxi pod společným názvem Solidago x hybridum.

Z původních druhů mají okrasný význam jen některé.

Solidago caesia je z nejpozdnějších, protože kvete až v říjnu. Dorůstá výšky 100 – 130 cm a má nápadně štíhlé, nevětvené, lehce nakloněné stonky, v jejichž horní části vyrůstají z paždí listů malé hrozny žlutých květů. Listy jsou kopinaté, podobné listům vrby. Má jemnou, elegantní stavbu, na první pohled odlišnou od většiny zahradních zlatobýlů. Nerozpleveluje se.

Solidago shortii je odnožující druh, dorůstá výšky 150 až 170 cm. Má přímé stonky, listy pýřité, podlouhle kopinaté, zubaté a bohatou, široce kuželovitou latu s převislými větvemi. Pro pozdní dobu květu (září až říjen) se tento druh často používal při šlechtění a má podíl na vzniku mnoha odrůd.

Solidago canadensis je oddénkatá trvalka s olistěnými, hrubě vlnatými lodyhami, vysokými až 150 cm, větvícími se v horní třetině. Listy jsou úzce kopinaté nebo úzce oválné, ostře pilovité nebo téměř celokrajné, zašpičatělé, shora lysé nebo drsné, zdola chlupaté. Jsou přisedlé nebo krátce řapíkaté. Květenství je latnaté nebo pyramidální, někdy jednostranné, jeho větve se ohýbají dolů. Květy (úbory) jsou drobné, o průměru 0,2 – 0,5 cm. Květenství je zvonkovité nebo téměř kuželovité, mnohořadé. Žluté obvodové květy jsou jazykovité, samičí, středové kvítky jsou oboupohlavné, trubkovité, rovněž žluté.

Tento zlatobýl pochází ze Severní Ameriky a je rodičovským druhem četných zahradních forem, známých v praxi pod společným názvem Solidago x hybrida (syn. Solidago x arendsii). Tyto hybridy jsou velmi rozdílných výšek, od zakrslých forem až po odrůdy vysoké. Liší se také velikostí, tvarem, barevnými odstíny květenství a dobou kvetení.

Z mnoha odrůd lze doporučit jako osvědčené:

’Golden Shower’ – odrůda slabě rostoucí, vysoká 60 – 80 cm, řídce olistěná, se světlými stonky a velkými úbory (o průměru 6 až 6,5 mm) ve volných, silně převislých latách připomínajících mimózu. Je polopozdní a trpí hodně padlím.

’Leraft’ – odrůda vysoká 80 – 90 cm, úbory zlatožluté, středně velké, v široké volné latě. Je raná a hodí se dobře k řezu – vypadá jako drobná mimóza.

’Spätgold’ – odrůda vysoká 80 – 90 cm, hustě olistěná, sevřeně rostoucí, s drobnými úbory v husté, spíše široké latě bez výrazného vrcholu. Je velmi pozdní, kvete až do druhé poloviny září.

Solidago virgaurea je evropský druh, rostoucí ve světlých lesích a na slunných svazích. Má mnohem větší úbory (v průměru až přes 1 cm), než je obvyklé u amerických druhů. Dorůstá výšky 50 – 80 cm a kvete v červenci až září. Listy jsou široce kopinaté, zubaté, úbory květů vyrůstají v malých hroznech z paždí listů a v delším, válcovitém vrcholovém hroznu.

Poddruh Solidago virugaurea ssp. alpestris dorůstá výšky pouze 25 cm. Úborů má málo, zato jsou velké až 2 cm. Druh roste planě na horských úbočích mezi kosodřevinou. Celkovým habitem a hlavně vzrůstem se značně liší od běžných zahradních forem.

Podobně nízkého vzrůstu je S. cutleri (syn. S. brachystachya), nízký horský druh ze Severní Ameriky. Dorůstá výšky jen 10 – 20 cm a tvoří trsy krátkých, hustě olistěných stonků, zakončených krátkou latou drobných, svítivě žlutých úborů. Kvete v září.

Caryophyllaceae

Název je složen z řeckých slov gypsos = sádra a philos = přítel; vysvětluje se tím, že některé druhy šateru rostou na vápencích.

Šater je známý také jako „nevěstin závoj“. Je to trvalka vytvářející velký vzdušný keřík, vysoký až 1 m, s množstvím drobných, bílých, nebo světle růžových kvítků, které se dobře hodí jako doplněk větších květů ve váze nebo usušené v zimních vazbách. Uplatní se také v pestrých, smíšených květinových záhonech v kombinaci např. s afrikány, kalifornským máčkem, zářivkou a dalšími letničkami. Šater není náročný, snese i velké sucho, v zimě však nesnáší mokro – pak snadno vyhnije. Dá se množit semenem, je však lepší koupit si sazenice, protože odrůdy se v zahradnictví roubují na kořeny semenáčků.

Rod zahrnuje více než 100 druhů jednoletých a vytrvalých bylin i polokeřů, rozšířených převážně v Eurasii, ale i v severovýchodní Africe, Austrálii a na Novém Zélandu. Mnohé z těchto druhů jsou skalničky. Z vyšších vytrvalých druhů se pěstuje prakticky pouze G. paniculata.

Gypsophila paniculata z jihovýchodní Evropy dosahuje výšky 60 – 100 cm. Má hluboký kůlový kořen a lodyhu košatě větvenou hned od země. Lodyha je křehká, kolénkatá, listy jsou úzké, šedozelené. Kvete bohatě v červenci až srpnu. Kvítky jsou drobné, bílé a je jich velké množství. Pěstují se hlavně plnokvěté odrůdy. Vynikající na záhoně i k řezu je odrůda ’Rosenschleier’ s plnými, světle růžovými květy. Trsy tvoří nižší (50 cm) a širší (100 cm) a kvete o 14 dnů dříve než G. paniculata.

Plumbaginaceae

Název je odvozen z řeckého slova leimonion = palouček, podle původního stanoviště některých druhů.

Tato trvalka je všeobecně známá pod názvem statice. Je vhodná do volných přírodních partií, zvláště stepního a xerofytního charakteru. Nejlépe se jí daří na plném slunci v propustné, lehčí, vápnité půdě. Je cenná k řezu do letních kytic i jako doplněk větších květů výrazných barev, ale používá se hlavně usušená do zimních vazeb. K sušení se odřezává plně rozkvetlá.

Množí se semenem.

Rod má asi 300 druhů jednoletých, dvouletých i vytrvalých rostlin a polokeřů, rozšířených po celém světě. Nejbohatěji jsou zastoupeny ve Středomoří a v Přední i Střední Asii.

Limonium latifolium (syn. Statice latifolia) roste na jihu Evropy, zejména na Balkáně. Dorůstá výšky 40 – 60 cm, kvete v červenci až srpnu. Vytváří růžici oválně jazykovitých, až 20 cm dlouhých, jemně ochmýřených listů. Z listové růžice vyrůstá bohatě větvená, bezlistá lodyha s velkým množstvím klásků složených z drobných, levandulově modrých nebo tmavě fialových kvítků.

Limonium tataricum (syn. Statice tatarica) roste od Evropy až na Sibiř. Dorůstá výšky 30 – 40 cm, kvete v červenci až srpnu. Listy v přízemní růžici jsou hladké, podlouhlé, modravě zelené. Bezlisté lodyhy bývají obsypány drobnými, růžově bílými kvítky. Tato statice se používá hlavně k řezu a sušení, a proto se pěstuje spíše v užitkové části zahrady. Potřebuje pravidelně přihnojovat, aby bohatě kvetla.

Podobná vzdušná květenství jako závtah, vhodná do letních kytic i zimních vazeb, má také šater (Gypsophila), který však patří do jiného rodu.

Lamiaceae

Rod byl pojmenován na počest španělského lékaře a botanika Nicola Monardese (1493 – 1578), jednoho ze zakladatelů novodobé farmacie.

Je to zajímavá trvalka s jakýmsi „rozcuchaným“ květenstvím. Odrůdy jsou vysoké od 75 – 120 cm a vynikají květy zářivých barev, které v červenci až srpnu dlouho zdobí každou zahradu. Zavinutky jsou vděčné, málo náročné trvalky a vydrží dlouho na stanovišti. Rostou dobře v každé zahradní půdě, daří se jim dobře na plném slunci i v lehkém polostínu. Hodí se především do pestrých skupin, kde jsou v době květu svými zářivými barvami již z dálky nápadné. Potřebují dostatek místa, protože silně odnožují, zvláště některé odrůdy. K tomu je nutné přihlédnout při výběru vhodných sousedních květin. Dobře se k nim hodí denivka (Hemerocallis), šater (Gypsophila paniculata), rudbekie, rozchodník (Sedum spectabile), okrasné trávy a na stanovišti s dostatkem vláhy také velkolisté funkie (Hosta). Jsou vhodné i k řezu, pokud nám nevadí kořenitá, ostrá vůně celé rostliny, která zvlášť vynikne v uzavřeném prostoru bytu.

Všech 12 druhů tohoto rodu pochází ze Severní Ameriky. Stonky jsou čtyřhranné, listy vstřícné, zubaté, vejčitě kopinaté. Květy mají dva pysky, dolní větší, trojlaločný, horní přímý s výrazně vyčnívající bliznou, a jsou nahloučeny v hustých přeslenech na vrcholech stonků. Pod květenstvím jsou červeně zbarvené palisty.

Pěstují se především zahradní odrůdy Monarda x hybrida, které jsou kříženci původních druhů M. didyma a M. fistulosa. Vyznačují se bohatým kvetením a zářivými barvami.

Množí se dělením nebo řízky.

Asteraceae

Rod byl údajně pojmenován na počest mýtické krasavice Heleny, ženy Meneláovy, kterou unesl Paris do Tróje. Pravděpodobnější je odvození z názvu řeckého slova hélios = slunce.

Jsou to vysoké trvalky (100 – 140 cm) s nápadně širokými jazykovitými květy v barvě žluté, bronzové nebo rudé a s téměř kulovitými terči, podobnými terčům rudbekie. Potřebují slunce, bohaté půdy a pravidelnou zálivkou. Jsou vhodné především do velkým smíšených skupin a okrajových výsadeb. Kombinace se musí volit podle doby květu. Vhodnými sousedy jsou plamenka (Phlox), zlatobýl (Solidago), oměj (Aconitum), hvězdnice (Aster) a různé okrasné trávy. Hodí se i k řezu.

Množí se zpravidla dělením trsu, a to jen na jaře.

Rod zahrnuje asi 30 druhů jednoletých, dvouletých a vytrvalých bylin, rozšířených na americkém kontinentu, od pásma listnatých lesů až k tropům Střední Ameriky.

Helenium autumnale je nejvýznamnější a byly z něj vyšlechtěny všechny zahradní odrůdy. Má tlusté, přímé lodyhy a listy s hlubokými zářezy. Dorůstá výšky 100 – 140 cm a kvete v srpnu. Paprsky úborů původního druhu jsou žluté, červeně žíhané, sklopené.

Helenium x hybridum je souborný název pro vyšlechtěné odrůdy. Úbory jsou v různých barvách, čistě žluté, žluté s červeným žíháním, červené, bronzové, rudohnědé a tmavě rudé. Kvetou v druhé polovině léta, některé druhy jsou pozdnější, jiné ranější.

Skupiny raných odrůd má odlišný habitus. Jsou nižší, více větvené, úbory na delších stoncích bývají také větší. Kvetou v červenci, a to velmi dlouho.

Violaceae

Název známý již ve starém Římě, byl odvozen ze starořeckého názvu vion.

Rod má více než 400 druhů, které jsou rozšířeny po celém světě. Užití je všestranné: do květinových záhonů, na obruby, do minizahrádek, do květinových nádob, okenních a balkónových truhlíků i na hroby. Pěstují se jako letničky, dvouletky nebo trvalky.

Vytrvalé violky neúnavně kvetou a potěší oko již od časného jara. Jsou vhodné i k orámování jiných výsadeb, například tulipánů a narcisů. Dobře se jim daří na vlhkých živných půdách, na slunci i v polostínu. Kvetou na jaře a v první polovině léta, s nástupem horkého počasí se však květy zmenšují, kvetení se přerušuje, za vlhkého počasí se obnovuje.

Množí se hlavně dělením nebo řízkováním, některé odrůdy i semenem.

Z vytrvalých violek mají pro zahrádky význam dva odlišné druhy: ze skupiny macešek je to V. cornuta a ze skupiny fialek V. odorata.

V. cornuta vytváří polštářky vysoké až 25 cm, květ je podobný malým maceškám. Původní druh kvete fialově, ale ten se prakticky nepěstuje. Oblíbenější jsou různé odrůdy, kterých je značné množství a jsou v různých barvách, hlavně fialové a modré, ale též bílé a žluté. Vyžadují dobrou, kyprou půdu s dostatkem vláhy, na však zamokřenou. Potřebují světlo, ne však úpal. Jsou vhodné na obruby, do větších skalek, dále do smíšených záhonů i pro plošné a větší výsadby.

Množí se dělením nebo řízkováním.

Viola odorata je naše domácí fialka, oblíbená pro svou vůni a rané kvetení v březnu a dubnu; některé fialky znovu rozkvétají v září a říjnu. Existuje několik zahradních odrůd, z nichž některé mají poměrně velké květy. Kromě fialových jsou i odrůdy bílé, růžové a žluté. Fialky jsou nenáročné, nejlépe se jim daří v humózní půdě s dostatkem vláhy, v polostínu i na mírném slunci. Kromě volných přírodních partií jsou fialky velmi cenné jako květina pro řez.

Ranunculaceae

Název odvozený ze staroněmeckého pojmenování rostliny Trollblume = květ skřítků vznikl z báchorky, podle níž byl upolín oblíbenou květinou těchto pohádkových lesních bytostí.

Upolíny jsou známé jarní trvalky, i když nepatří k těm nejranějším. Jsou vhodné na okraje vodních toků a nádrží, do pestrých záhonů a květinových skupin, kde se vysazují v malých hloučcích mezi nízké trvalky. Dobře se doplňují s prvosenkou (Primula), rozrazilem (Veronica), s druhem Brunnera macrophyla apod. Hodí se i k řezu. Potřebují přirozeně vlhkou půdu nebo pravidelnou zálivku, daří se jim na slunci i v polostínu.

Množí se dělením trsu, původní druhy i semenem.

Rod má více než 25 druhů rozšířených v mírných a arktických oblastech severní polokoule. Jsou to nízké až středně vysoké vytrvalé rostliny s dlanitě dělenými listy a slabě větvenými lodyhami. Květy rostou jednotlivě na dlouhých stoncích a jejich kalich s pěti i více plátky je zbarvený stejně jako koruna (většinou žlutě). Korunní plátky jsou přeměněny v medníky a mají mnoho tyčinek.

Trollius europaeus je náš domácí druh rozšířený na vlhkých a kyselých podhorských a horských loukách. Dosahuje výšky 40 až 60 cm.

Trollius chinensis (syn. T. ledebourii) pochází z Číny, je ze všech upolínů nejvyšší (70 – 90 cm) a nejpozději kvete. Květy jsou oranžově žluté.

Nejnižší druhy zastupují T. patulus (40 cm) a T. pumilus (20 až 30 cm). Oba kvetou v máji zlatožlutými květy. Jsou vhodné především do skalek.

Dnes se na zahradách pěstují pouze zahradní odrůdy, které se souhrnně uvádějí jako Trollius x cultorum. Mají podstatně větší květy a bývají také vyšší, někdy až 90 cm. Vytvářejí trsy, které kvetou v různých odstínech žluté a oranžové barvy. Naši zahrádku budou zdobit svými květy velice dlouho, od května do konce června.

Pěkného barevného kontrastu dosáhneme, vysázíme-li upolíny mezi polštáře violek (Viola cornuta a V. odorata).

Asteraceae

Erigeron je starořecký název, odvozený z řeckých slov eri = brzy a geron = stařík, patrně podle rychlého dozrávání semen s šedavým chmýřím.

Turany jsou podobné podzimním astrám, ale kvetou již od června. Od jarních aster se rozpoznají především podle toho, že mají jazykové kvítky mnohem jemnější a zpravidla v několika řadách. Jsou vhodné hlavně do pestrých záhonů, protože se mohou kombinovat prakticky se všemi druhy trvalek, ale můžeme je vysadit i do smíšených okrajových záhonů a do skalek. Používají se také k řezu, protože plně rozvité úbory vydrží dlouho ve váze, ale poupata již nerozkvetou.

Erigeron vyžaduje dobrou zahradní půdu, pravidelnou zálivku a slunce, snese však i lehké zastínění. Množí se dělením před květem nebo brzy po něm, a také semenem.

Více než 200 druhů tohoto rodu je rozšířeno na všech kontinentech, převážně v Severní Americe. V zahradách se pěstují některé horské druhy a hlavně polovysoké hybridní formy, známé pod společným názvem Erigeron x hybridus Bergmans.

Erigeron speciosus se vzrůstem podobá Aster amellus, ale je bohatěji olistěný. Dorůstá výšky 50 – 80 cm, kvete v červnu až srpnu. Úbory mají žluté terče a jemné, světle modrofialové paprsky.

Existují poloplné a plnokvěté formy s větším počtem jazykovitých kvítků a také velkokvětá forma s téměř oválnými horními listy.