Asteraceae

Název je odvozen z řeckých slov helios = slunce a anthos = květ. Zlatožlutá barva i tvar květů stejně jako jejich schopnost otáčet se za sluncem si tento název plně zaslouží.

Všechny vytrvalé slunečnice potřebují slunce, hlubokou půdu, přihnojování a občasné rozsazení, aby květy byly velké a hojné. V zahradách se pěstují slunečnice především pro řez (zejména H. decapetatus), protože jejich květy jsou ve váze velmi efektní.

Dekorativnost slunečnic se výborně uplatní ve skupinových výsadbách (např. H. rigidus). Hlíznatý druh H. tuberosus (topinambur) se pěstuje i pro jedlé hlízy. Pěstují se také jako pastva pro včely.

Rod má asi 100 druhů, které jsou domovem v Severní Americe, a zahrnuje jak jednoleté, tak i vytrvalé druhy. Stonky jsou zpravidla nedělené, drsné. Velké květní úbory mají většinou tmavý terč a žluté paprsky. Některé druhy mají silné hlíznaté oddenky (H. giganteus, H. tuberosus), některé silné odnožují (H. rigidus).

H. salicifolius se vzhledově odlišuje od všech ostatních slunečnic. Květy má malé, vcelku nenápadné. Dekorativní jsou silné, nevětvené stonky, hustě porostlé úzkými, měkkými listy, podobnými listům vrby. Pěkně se vyjímá u vodní nádrže nebo na břehu potůčků. Dorůstá výšky 250 – 280 cm, kvete pozdě na podzim, v září až říjnu.

H. decapetatus (syn. H. multiflorus) se pěstuje především pro řez, protože má pěkné květy se žlutým terčem a citrónově žlutými paprsky. Dorůstá výšky 100 – 150 cm a kvete od srpna do září.

Všechny vytrvalé slunečnice se množí dělením trsů.