Na dobu výsadby neexistuje neměnné pravidlo. Všeobecně se dá říci, že trvalky kvetoucí na jaře a v časném létě je nejvhodnější sázet na podzim, trvalky kvetoucí v plném létě a na podzim je lépe sázet na jaře. Ale i tady existují výjimky.
Výsadba na jaře má své výhody. Rostliny mají v této době k dispozici více vláhy a projevují také větší růstovou energii. Mohou se sázet od začátku března (ovšem podle počasí a stavu půdy) asi tak do poloviny května. Pokud zakoupíme sazenice v odborném závodě, bývají v kontejnerech a doba sázení není omezená.
Výsadba na podzim začíná obvykle od poloviny srpna a může pokračovat (zase podle počasí) až do října. Vhodnější je v časném podzimu, aby rostliny mohly do zimy dobře zakořenit. Při pozdější výsadbě je nebezpečí, že některé druhy za holomrazů zmrznou nebo že se střídáním zimních teplot slabé kořínky potrhají a rostliny v podstatě uhynou suchem. Pozdější výsadby je proto vhodné chránit přikrývkou z chvojí. Některé druhy rostlin ovšem podzimní výsadbu vyloženě nesnášejí. Jsou to např. sasanka (Anemone japonica), hvězdnice (Aster amellus), z chryzantém Chrysanthemum indicum, vlčí bob (Lupinus), Kniphofie aj.
Doba sázení závisí nejen na podmínkách klimatických (v drsnějších polohách sázíme na jaře později a na podzim dříve), ale i půdních. Do těžších a vlhčích půd, které se pomalu prohřívají a bývají studenější, sázíme obdobně jako v drsnějším klimatu. Nízké trvalky (skalničky) se obvykle prodávají a také sázejí s pevnými kořenovými baly, takže je možné vysazování prakticky po celou dobu vegetace. Na podzim je však lépe od výsadby upustit, protože většina druhů koření mělce a mráz by je mohl vytáhnout.
Některé druhy trvalek mají na dobu sázení specifické požadavky, které jsou uvedeny v jejich popisu v atlasové části knihy. Např. kosatce je nejvhodnější sázet po odkvětu v červenci, pivoňky začátkem září, liliochvostec (Eremus) po zatažení počátkem července apod.
Hustota výsadby je rovněž velmi důležitá. Trvalky nemají být vysázeny příliš hustě, protože to pak brání jejich zdárnému růstu a vývoji, a zase ne příliš řídce, protože pak zůstávají mezi nimi nevzhledná prázdná místa. Správná výsadbová vzdálenost je taková, při níž rostliny po dosažení své velikosti vytvářejí zapojený porost a přitom si nepřekážejí. Hustota výsadby závisí tedy v první řadě na velikosti dospělých rostlin a na jejich schopnosti se rozrůstat. U vysokých trvalek musíme počítat s velkým prostorem, proto je obvykle sázíme na vzdálenost 80 – 120 cm od sebe; jako příklad lze uvést rudbekii, hvězdnici (Aster novae-angliae) aj. Středně vysoké trvalky, např. plamenku (Phlox paniculata), záplevák (Helenium), stračku (Delphinium) a jiné, sázíme obvykle na vzdálenost 50 – 60 cm. Pro nižší trvalky, např. zvonek (Campanula persicifolia), dlužichu (Heuchera), boubelík (Platycodon), upolín (Trollius) aj. volíme vzdálenost výsadby 30 – 40 cm. Trvalky plazivého vzrůstu, které se rychle rozrůstají, sázíme na vzdálenost 20 – 30 cm. Je to například mydlice (Saponaria), hvozdík (Dianthus plumarius), tařice (Alyssum montanum) aj. Chceme-li u plazivých trvalek dosáhnout rychlého zapojení porostu, sázíme oddělky na vzdálenost 10 – 15 cm.
Hloubka sázení má také svůj význam. Příliš hluboko zasazené trvalky, zvláště některé druhy, málo kvetou, ba mohou i uhynout. Na hluboké sázení jsou choulostivé například pivoňky (Paeonia), kokořík (Polygonatum), ale také kosatce (Iris), které je třeba sázet jen tak hluboko, aby vrchní část oddenků vyčnívala trochu nad povrch půdy. Většina trvalek vyžaduje, aby rašící výhonky byly v úrovni povrchu půdy.
Nejnovější komentáře