Tak jako všechny víceleté rostliny vyžadují i trvalky specifické ošetřování v různých letech po výsadbě.

V prvním roce po výsadbě, kdy rostliny nejsou ještě dostatečně rozrostlé, a zvláště bezprostředně po vysázení se jim musíme věnovat prakticky stejně jako ostatním květinám. Znamená to kypřit půdu okopáváním, odstraňovat plevele a v případě potřeby zalévat. Zavlažování je zvláště významné. Musíme zalévat často, hlavně za suchého počasí, ale půda nesmí být přemokřená. Pokud nemáme možnost udržovat stálou, stejnoměrnou vlhkost pravidelnou zálivkou, například jezdíme-li na zahradu jednou týdně na víkend, raději půdu mezi rostlinami nastýláme, aby se vlhkost zbytečně neodpařovala. Při správné péči rostliny dobře zakoření, brzy se ujmou a rychle rostou.

V dalších letech, když trvalky vytvoří zapojené porosty a dorostou své plné velikosti, je s nimi podstatně méně práce. Ošetřování však není u všech druhů stejné. Nejméně práce vyžadují trvalky, které pěstujeme ve volných přírodních partiích. Více péče musíme věnovat náročnějším druhům nebo smíšeným záhonům, kde kombinujeme trvalky s letničkami, popřípadě jinými skupinami květin.

Přihnojování je jednou z prací, na kterou bychom neměli zapomínat. Ani zde se ovšem nedá postupovat u všech druhů a stejně, protože nároky jsou rozdílné. Všeobecně se dá říci, že botanické, původní druhy a druhy používané do volných trvalkových partií jsou na přihnojování méně náročné než zahradní formy a vyšlechtěné odrůdy.

Jestliže jsme vysadili trvalky do dobré zahradní půdy s dostatečnou zásobou živin, nemusíme většinou přihnojovat průmyslovými hnojivy, stačí občas (obvykle na podzim) rozprostřít mezi rostliny dobrý kompost. Přehnojování průmyslovými hnojivy vede k tomu, že rostliny sice bujně rostou, ale méně kvetou.

Na stanovištích s chudou půdou a nedostatkem živin je pravidelné přihnojování nutné. Ovšem i tady musíme být opatrní a raději použijeme organická hnojiva. Nejvhodnější je hnojivá rašelina nebo dobrý kompost s vysokým obsahem humusu. Rozprostíráme je mezi rostliny a mělce zapravíme do půdy. Pokud používáme průmyslová hnojiva, vhodná je zálivka roztokem plných hnojiv, tj. takových, která obsahují základní živiny (dusík – N, fosfor – P a draslík – K) v optimálním poměru. Na jednu konev o obsahu 10 l dáváme asi jednu polévkovou lžíci hnojiva a tímto roztokem trvalky zalijeme, nejlépe po dešti, kdy je půda vlhká. Při zalévání dáváme pozor, aby zálivka nepřišla na listy, mohly by se popálit. Některé rostliny jsou na to mimořádně choulostivé. Proto zaléváme opatrně a po zálivce pro jistotu ještě rostliny postříkáme vodou.

Trvalky do přírodních partií, zplaňující druhy, původní botanické druhy a většinu skalniček není vůbec nutno přihnojovat. Stačí občas přidat do půdy humus ve formě listovky, rašeliny apod. Jsou to ve své většině nenáročně rostliny a většinou nepotřebují téměř žádné ošetřování.

Výsadba na jaře má své výhody. Rostliny mají v této době k dispozici více vláhy a projevují také větší růstovou energii. Mohou se sázet od začátku března (ovšem podle počasí a stavu půdy) asi tak do poloviny května. Pokud zakoupíme sazenice v odborném závodě, bývají v kontejnerech a doba sázení není omezená.

Výsadba na podzim začíná obvykle od poloviny srpna a může pokračovat (zase podle počasí) až do října. Vhodnější je v časném podzimu, aby rostliny mohly do zimy dobře zakořenit. Při pozdější výsadbě je nebezpečí, že některé druhy za holomrazů zmrznou nebo že se střídáním zimních teplot slabé kořínky potrhají a rostliny v podstatě uhynou suchem. Pozdější výsadby je proto vhodné chránit přikrývkou z chvojí. Některé druhy rostlin ovšem podzimní výsadbu vyloženě nesnášejí. Jsou to např. sasanka (Anemone japonica), hvězdnice (Aster amellus), z chryzantém Chrysanthemum indicum, vlčí bob (Lupinus), Kniphofie aj.

Doba sázení závisí nejen na podmínkách klimatických (v drsnějších polohách sázíme na jaře později a na podzim dříve), ale i půdních. Do těžších a vlhčích půd, které se pomalu prohřívají a bývají studenější, sázíme obdobně jako v drsnějším klimatu. Nízké trvalky (skalničky) se obvykle prodávají a také sázejí s pevnými kořenovými baly, takže je možné vysazování prakticky po celou dobu vegetace. Na podzim je však lépe od výsadby upustit, protože většina druhů koření mělce a mráz by je mohl vytáhnout.

Některé druhy trvalek mají na dobu sázení specifické požadavky, které jsou uvedeny v jejich popisu v atlasové části knihy. Např. kosatce je nejvhodnější sázet po odkvětu v červenci, pivoňky začátkem září, liliochvostec (Eremus) po zatažení počátkem července apod.

Hustota výsadby je rovněž velmi důležitá. Trvalky nemají být vysázeny příliš hustě, protože to pak brání jejich zdárnému růstu a vývoji, a zase ne příliš řídce, protože pak zůstávají mezi nimi nevzhledná prázdná místa. Správná výsadbová vzdálenost je taková, při níž rostliny po dosažení své velikosti vytvářejí zapojený porost a přitom si nepřekážejí. Hustota výsadby závisí tedy v první řadě na velikosti dospělých rostlin a na jejich schopnosti se rozrůstat. U vysokých trvalek musíme počítat s velkým prostorem, proto je obvykle sázíme na vzdálenost 80 – 120 cm od sebe; jako příklad lze uvést rudbekii, hvězdnici (Aster novae-angliae) aj. Středně vysoké trvalky, např. plamenku (Phlox paniculata), záplevák (Helenium), stračku (Delphinium) a jiné, sázíme obvykle na vzdálenost 50 – 60 cm. Pro nižší trvalky, např. zvonek (Campanula persicifolia), dlužichu (Heuchera), boubelík (Platycodon), upolín (Trollius) aj. volíme vzdálenost výsadby 30 – 40 cm. Trvalky plazivého vzrůstu, které se rychle rozrůstají, sázíme na vzdálenost 20 – 30 cm. Je to například mydlice (Saponaria), hvozdík (Dianthus plumarius), tařice (Alyssum montanum) aj. Chceme-li u plazivých trvalek dosáhnout rychlého zapojení porostu, sázíme oddělky na vzdálenost 10 – 15 cm.

Hloubka sázení má také svůj význam. Příliš hluboko zasazené trvalky, zvláště některé druhy, málo kvetou, ba mohou i uhynout. Na hluboké sázení jsou choulostivé například pivoňky (Paeonia), kokořík (Polygonatum), ale také kosatce (Iris), které je třeba sázet jen tak hluboko, aby vrchní část oddenků vyčnívala trochu nad povrch půdy. Většina trvalek vyžaduje, aby rašící výhonky byly v úrovni povrchu půdy.

RYTÍ. Půdu pro trvalkové výsadby nejdříve důkladně zryjeme. Pokud je místo zatravněné, doporučuje se drnovou vrstvu sejmout. Když drny zaryjeme, musíme počítat s tím, že bude trvat nejméně celý rok, než se v půdě rozloží a zetlí, a po dobu celé sezóny nebudeme mít stanoviště využité. Půdu zryjeme na hloubku asi 30 cm, tj. výšku rýče. Pro plazivé druhy trvalek obvykle stačí zrytí do 20 cm. Jen výjimečně je třeba prokypřit půdu hlouběji.

ODPLEVELOVÁNÍ. Snad nejdůležitější fází přípravy je důkladné odplevelení půdy. Je to hlavní předpoklad pro další úspěšné pěstování trvalek.

Vytrvalé plevele s podzemními oddenky jako je pýr, pcháč rolní, podběl, bršlice, přeslička apod. mají pro nás tu nepříjemnou vlastnost, že stačí ponechat v půdě jen kousek oddenku a zakrátko se znovu rozrostou. Některé plevele koření mělčeji – do 25 cm, např. pýr, a dají se tedy snáze odstranit při rytí. Úpornější plevele mají kořeny a oddenky v půdě hlouběji, např. podběl, pcháč a přeslička, a tady jejich mechanické odstraňování mnohem obtížnější. Nejhorší je zaplevelení svlačcem rolním, který nemá oddenky, ale jeho kořeny zasahují tak hluboko, že jsou mechanicky téměř neodstranitelné. U svlačce rolního se neobejdeme bez chemického postřiku speciálními herbicidy, které nezanechávají rezidua a neničí ostatní rostliny.

Protože na zahrádce nechceme zbytečně používat chemické přípravky, je lépe u silně zaplevelených pozemků s výsadbou rok počkat a celou dobu vegetace důsledně potírat plevel ručním vybíráním, a to co nejčastěji. Nenecháme-li plevele po celou dobu vegetace zazelenat, většinou to nevydrží. Tento jednoletý úhor ponecháme buď zcela bez vegetace, nebo ho můžeme provizorně osázet letničkami. Letničky sázíme dosti řídce, abychom mohli během vegetace dále plít. Při rytí záhonu na podzim pak můžeme ještě zjistit, jestli jsme nějaké oddenky nezapomněli v půdě, a dodatečně je zlikvidovat.

Jednoleté plevele nejsou již tak nepříjemné, i když při silném rozmnožení dají také hodně práce. Prakticky každá půda obsahuje spoustu semen plevelů, které za vhodných podmínek klíčí. Velmi nepříjemným jednoletým plevelem je např. žabinec, pěťour, lipnice, starček aj. Jedinou obranou je časté okopávání a pletí, nejlépe za suchého počasí, kdy se na kořínky nelepí zem. Pokud pozemek ponecháme jeden rok před výsadbou jako úhor, pomůže časté překopávání také odstranit množství jednoletých plevelů. Za suchého, teplého počasí podseknuté rostliny plevelů uschnou. Hlavně je nesmíme nechat narůst, aby se nevysemenily a nezaplevelily tak záhon na další roky.

I když ruční ničení plevelů dá mnoho práce, nedoporučujeme v zájmu zdravého životního prostředí používat k hubení plevelů na zahradě různé chemické přípravky. Ty mají své opodstatnění ve velkovýrobě, ale na zahrádce bychom se měli bez nich obejít. V neposlední řadě je okopávání i pletí pohyb na zdravém vzduchu a jedna z forem aktivního odpočinku.

ZLEPŠOVÁNÍ PŮDY. K přípravě půdy patří kromě kypření a odplevelení také zlepšování její kvality. Máme-li na zahradě dobrou, kyprou, humózní, hlinitopísčitou půdu, nemusíme obvykle dělat žádné větší zásahy, protože taková zahradní půda vyhovuje většině druhů trvalek.

Těžkou jílovitou půdu především obohacujeme humusem a vylehčujeme přídavkem písku a popela. Na podzim zryjeme, pokud možno hluboko, necháme přes zimu promrznout a pohazujeme ji popelem. Na jaře přidáme dobrý kompost nebo rašelinu smíchanou s pískem a důkladně překopeme, promísíme a urovnáme. Takto ošetřená půda je již vhodná pro výsadbu.

Písčitou půdu zlepšujeme přídavkem rašeliny, dobrým kompostem nebo nějakou těžší zeminou, aby dobře zadržovala vodu a aby se živiny nesplavovaly do spodiny.

Pokud máme pozemek na kamenité půdě, která bývá často u chat, vybíráme z ní kameny, postupně ji rytím prohlubujeme a přidáváme kompost, rašelinu a listovku.

Při přípravě půdy musíme v první řadě respektovat požadavky různých druhů trvalek. Znalost těchto požadavků je základem úspěchu. Není třeba vždy a za každou cenu přirozené vlastnosti půdy měnit, v tom případě však musíme vybrat takové druhy, kterým se v daných podmínkách daří. Paušální zlepšování půdy může někdy dokonce vést k opačným účinkům. Týká se to zejména takových trvalek, které v přírodě rostou na půdách chudých, písčitých nebo i kamenitých. Takové druhy v půdě dobře vyhnojené a s dostatkem vláhy sice zprvu začnou mohutně růst, ale špatně kvetou a během krátké doby vyhynou.

Vybereme-li si druhy náročné na živiny, musíme při přípravě půdy dodat dostatek kompostu a později pravidelně přihnojovat. Nikdy není dobré přidávat čerstvý chlévský hnůj ani průmyslová hnojiva; mladé rostlinky a jejich kořínky tím trpí. Dobře ošetřený uležený kompost je nejvhodnější. Průmyslová hnojiva můžeme použít, až když rostlinky dobře zakoření, a to ještě raději ve formě roztoku.

Nejlepší materiál pro úpravu půdy je rašelina. Těžké půdy vylehčuje, v lehkých půdách zadržuje vláhu. Má velkou schopnost jímat vodu a živiny. Přidáváme ji zejména k rostlinám milujícím svěží, humózní půdu. Vhodnou kombinací je proleželý kompost, který kromě organické hmoty dodává do půdy i potřebné živiny.

ÚPRAVA PŮDNÍ REAKCE

Při výběru rostlin je důležité přihlížet i k půdní reakci. Některým druhům se daří jen ve vápenité půdě, ty nazýváme vápnomilné, některým nejlépe vyhovuje neutrální půdní reakce, jiné vápník v půdě nesnášejí a vyžadují půdy kyselé. Půdní reakce se určuje chemickým rozborem. Sami si můžeme velmi snadno alespoň orientačně zjistit, jakou půdu na zahradě máme. Také je třeba všímat si hornin, které jsou v okolí a z nichž půda vznikla. Půdy, které vznikly z opuky nebo vápence, jsou alkalické. Půdy vzniklé ze žuly a ruly nebo půdy písčité bývají neutrální až kyselé.

Alkalické půdy vyhovují vápnomilným rostlinám a pro trvalky s odlišnými nároky musíme půdu upravit. Prakticky to znamená, že ji vlastně odstraníme do hloubky nejméně 25 cm a nahradíme směsí rašeliny, lesního humusu, listovky a písku. Tato směs má reakci neutrální až slabě kyselou, bývá však chudá na živiny, a ty pak musíme dodat ve formě hnojiv.

Neutrální půdy vyhovují všem druhům, které nemají specifické požadavky, a daří se v nich i vápnomilným trvalkám. Jejich vlastnosti lze také velmi snadno upravovat – pro vápnomilné rostliny přidáme mletý vápenec, pro vápnostřežné rašelinu.

Kyselé půdy upravujeme vápněním.

Při přípravě půdy pro trvalky musíme také počítat s tím, že se budou rozrůstat, a proto půdu upravíme ve větším okruhu. Je nutné dbát i na to, aby se do trvalkových záhonů nerozrůstal trávník. Při přípravě stanoviště trvalek se osvědčilo zapustit do hloubky 20 cm proužky pozinkovaného plechu nebo podobné zábrany, které nedovolí kořenům trav rozrůstat se nežádoucím směrem. Hrana zapuštěných zábran má být v úrovni povrchu půdy, takže není vidět. Podobné podzemní zábrany se osvědčily i při zřizování trvalkových záhonů před živými ploty, protože kořeny dřevin, zvláště listnatých, bývají rovněž silně agresívní. V tomto případě je však nutno zábrany zapustit do hloubky aspoň 40 – 50 cm. Místo plechu můžeme použít eternit, dvojitou lepenku apod.