Zeleň vyrovnává extrémní výkyvy teploty a vlhkosti ovzduší. Zkuste za letního parna odpočívat ve stínu stromu. Je to určitě příjemnější než ležet ve stínu domu nebo zdi. Už jen pomyšlení na lavičku pod stromem nebo mezi keři je příjemné. Ve stínu stromu se také skutečně lépe cítíme. Je to tím, že listy odrážejí více sluneční energie, část jí pohlcují a pouze ve velmi malé míře ji vyzařují. Jakmile slunce zajde, listy rostliny se ihned ochlazují, kdežto kamenné zdivo mnoho slunečního záření pohlcuje a pak je velmi dlouho zařazuje. Zeleň tedy své okolí příjemně ochlazuje. Stěna sice stíní, ale současně také sálá teplo.

Rostliny také ovlivňují vzdušnou vlhkost vlastním výparem. Množství vypařované vody záleží na teplotě ovzduší (čím vyšší teplota, tím vyšší výpar), na vlhkosti půdy (čím vlhčí poloha, tím vyšší výpar), na proudění vzduchu (při bezvětří je výpar nižší) a na druhu rostliny. Zvýšení vlhkosti vzduchu člověk pociťuje obvykle také jako snížení teploty. Proto můžeme mikroklimatické poměry zahrady do značné míry ovlivňovat pomocí rostlin a různých zahradních staveb. Samozřejmě jinak si budeme počínat při řešení zahrady ve městě, jinak na lesní parcele nebo v zahradě u řeky.

Mikroklima zahrady můžeme také ovlivnit ochranou proti větru. Malé obytné prostory můžeme proti větru chránit třeba zídkami nebo okrasnými stěnami, které mohou být kamenné nebo dřevěné. Dobře poslouží různé konstrukce s popínavými rostlinami a vegetačními bariéry, jako je např. hustý a vysoký živý plot z jehličnanů nebo stálezelených listnáčů. Pobyt na zahradě obvykle narušují a rostlinám škodí především severní větry, ale není to pravidlo. Proto při plánování zahrady musíme zjistit, který směr větrů převažuje, a podle toho zřizovat chráněná zákoutí.

Zahradní zeleň je také důležitou ochranou proti prašnosti. Zachytává prachové částice z ovzduší, a to závisí především na celkové velikosti listové plochy, dále na jakosti povrchu listů, ale i na jejich pohyblivosti, postavení apod. Nejvíce prašných částic zachycují drobnolisté dřeviny a rostliny s chloupkatými listy. Vodorovně postavené listy jsou účinnější než šikmo rostoucí, listy uvnitř koruny pak zachytí nejvíc nečistot. Prach zůstává na listech nebo propadává k zemi ve zpomaleném proudu vzduchu. V blízkosti protiprašných bariér bude vždy při zemi více prachu, proto nezřizujeme v jejich bezprostředním okolí ani dětský koutek, ani obytný prostor. Pod protiprašné stěny je vhodné vysadit stínomilné rostliny a na ně navázat trávník, v němž jsou částice prachu definitivně odstraněny, zatímco prach na terasách a suchých zídkách se větrem znovu dostává do ovzduší. Proto je musíme udržovat v čistotě.

Ve městech nebo u silnic slouží obvykle protiprašná rostlinná bariéra zároveň jako účinný prostředek proti hlučnosti. Husté olistění tříští a zachycuje zvukové vlny. Proti prachu a hluku jsou nejvhodnější stálezelené dřeviny, protože slouží po celý rok.

Zeleň má i některé další hygienické účinky, například ovlivňuje množství mikroorganismů v ovzduší. Souvisí to se schopností vegetace zachycovat prach a kromě toho mají některé rostliny ještě specifickou schopnost omezovat rozvoj mikroorganismů. Jsou to ty druhy, které vylučují různé pryskyřice a silice. Patří k nim všechny jehličnany, ořešáky, balzamový topol apod. Některé z nich také odpuzují hmyz, např. jalovec, ořešák, střemcha vonná aj.

Zeleň podstatně zvyšuje obsah kyslíku v ovzduší a s tím souvisí i likvidace oxidu uhličitého při asimilaci. Tady se nejlépe uplatní nižší porosty a trávník, protože oxid uhličitý je těžší než vzduch a klesá k zemi. Dobře udržovaný trávník má asimilační plochu třikrát až sedmkrát větší než je jeho skutečná plocha, protože množství vyprodukovaného kyslíku závisí na úhrnné velikosti listové plochy.

Závěrem můžeme říci, že největšího vlivu na mikroklima a hygienu dosáhneme u zahrad „vícepatrových“, s dostatečně velkou plochou udržovaného trávníku. Pak jsme v obytné zahradě krásně chráněni před prašností, hlukem, nepříjemným větrem a mnohem lépe se nám zde žije.

Obytná funkce zahrady spočívá především v tom, že se zde můžeme věnovat obdobným činnostem jako v bytě. Mohou si tady hrát děti, můžeme v ní posedět s knihou, přijímat návštěvy, stolovat apod. Zahrada nemá nahrazovat funkci bytu, ale má obytné funkce bytu rozšířit o nové možnosti. Ozvláštňuje bydlení něčím nenahraditelným, těžko napodobitelnými vjemy a dojmy. Tuto příjemnou atmosféru vytvářejí barvy, vůně, hra světel a stínů. Přitom je zahrada stále se měnícím obrazem, květiny i ostatní okrasné prvky se mění podle denních i ročních období. Budeme-li tedy posuzovat zahradu jako součást nebo rozšíření obydlí, budeme zcela jinak pohlížet na práci a náklady spojené s jejím vytvářením. V takové zahradě pak můžeme odpočívat, číst, studovat, jíst a dokonce i spát. Důležitým předpokladem ovšem je, že nám zaručí dostatek soukromí.

Určitý stupeň intimity je nezbytný pro dosažení pocitu naprostého pohodlí. Chceme přece trávit svůj volný čas podle momentální chutě a nálady, bez rušivých pohledů zvenčí, které nás mimoděk nutí, abychom se stylizovali a omezovali. Jde tedy o to, vytvořit jistou optickou izolovanost od vnějšího okolí. V žádném případě to však neznamená opticky uzavřít celou zahradu, to působí násilně a rozhodně je to na úkor celkového estetického vzhledu. Zahrada má přirozeně a ladně navazovat na okolní přírodu nebo na sousední zahrady a prostranství. Intimitu a soukromí budeme tedy vytvářet pouze v té části, která je určena k odpočinku a slouží jako rozšířené obydlí.

Optickou izolaci můžeme vytvořit mnoha způsoby. Dobře poslouží promyšlená výsadba ovocných stěn nebo jiných dřevin – může to být i volně rostoucí nebo tvarovaný živý plot. Lze také použít stěny z různých prefabrikátů nebo kamenné zídky či okrasné mříže vhodně kombinované se zelení, hlavně s různými popínavými rostlinami. U zahrad v sousedství vyšších domů je nutno počítat s optickou izolací shora. Nejvhodnější jsou různá loubí porostlá popínavými rostlinami, zahradní altány, ale může to být i koruna vzrostlého stromu. Výběr popínavých rostlin i dřevin do živých plotů by se měl řídit podle toho, zda budeme toto zákoutí využívat od časného jara do zimy nebo pouze v letních měsících (např. chalupáři). V prvním případě jsou nejvhodnější stálezelené rostliny, jehličnany a neopadavé listnáče. Pamatujme, že pohledová izolace obytného zahradního prostoru by se neměla dělat šablonovitě, protože pak působí násilně. Samotný mohutný plot pocit soukromí a žádoucí intimitu nevytvoří.

Aby zahrada byla opravdu obytná, je nutné, aby vzájemný vztah domu a zahrady byl logický. Spojení s bytem by mělo být jednak pohledové, jednak funkční. Pohledovým spojením rozumíme především vyhlídku z oken do zahrady. Každé okno by mělo být obrazem, který se mění podle denní i roční doby. Zahradní výsadby viditelné z oken je třeba volit tak, aby poskytovaly tu nejpůsobivější scenérii. Vyhlídky by měly být řešeny odlišně, a navíc by měly navazovat na funkční poslání jednotlivých místností. Okna z obývací místnosti by měla směřovat do výsadby, která nejlépe vynikne v odpoledním slunci, kdy jsou tyto místnosti nejvíce využívány; před okny ložnic by měly být vysázeny aromatické květiny světlých barev, které se uplatní v podvečer a v měsíčním nebo umělém osvětlení. Estetický dojem je tím silnější, čím větší je plocha oken a čím níže jsou položena. Kultura obydlení nekončí krásně uspořádaným bytem, dotváří ji zahrada a efektní výhled do ní.

Kromě pohledového spojení má zahrada souviset s obydlím i fakticky – do obytného prostoru zahrady mají vést alespoň jedny dveře. Ideální jsou i několikery tzv. zahradní dveře, abychom měli možnost vstupovat do zahrady z různých místností. Velmi pohodlné a účelné je například přímé spojení zahradní terasy s kuchyní pro venkovní stolování nebo spojení terasy s obývací místností, což umožňuje využívat oba prostory současně. Kdo zažil příjemné stolování s usměvavou hostitelkou, která ráda usedne s hosty nebo rodinou, ví, o čem hovořím. Na funkční spojení bytu se zahradou musíme myslet již při plánování stavby domu a ne až po jeho dokončení, kdy výsledek už nebývá nejlepší. Mnohdy však není možné všechny tyto záměry uskutečnit pro nevhodnou polohu pozemku nebo závislost na okolní výstavbě nebo s ohledem na světové strany. Pak se může stát, že hlavní obývací místnosti budou mít okna vedoucí do ulice. Vždy však lze najít nějakou možnost, jak své obydlí rozšířit a zkrášlit o obytnou a okrasnou část. Určitě to stojí za trochu námahy a přemýšlení.

Nezbytnou součástí obytné zahrady je její vybavení potřebným nábytkem, který zpříjemňuje chvíle odpočinku. Ponejvíce to je nábytek k sezení a stolování, různé stolky, lehátka, křesílka, popřípadě houpačky. Zahradní nábytek má být účelný a musí působit esteticky svým tvarem i materiálem. Má být také v různých partiích odlišný, aby se dosáhlo jisté rozmanitosti z hlediska estetického i rekreačního. Jeho rozmístění má být promyšlené, aby ve směru pohledu byl vždy nějaký zajímavý zahradní detail nebo výhled na určitou pěknou část zahrady. Rozmístění zahradního nábytku musí být účelné i z hlediska jeho využívání, stejně tak jako materiál, z něhož je nábytek vyroben. Například k venkovnímu krbu nebo ohništi obvykle dáváme sedačky stabilní a z trvanlivého materiálu, abychom je nemuseli pořád uklízet a chránit před nepohodou.

Pohodlný je nábytek proutěný, vhodný zvláště na terasách, ale pěkný a účelný je i dřevěný. Tady lze vyzkoušet vlastní nápaditost a šikovnost.

Zahradní terasy a odpočívadla jsou nejužívanějšími místy celé zahrady, ať již jde o zařízení přímo navazující na dům, nebo volně rozmístěné po zahradě. Je nutné, aby tyto plochy byly důkladně zpevněné a aby z nich odtékala dešťová voda. Pokud to velikost zahrady dovolí, je dobré zřídit odpočívadla jak vystavená plnému slunci, tak i krytá, která se uplatní v době velkého parna a slunečního úpalu i třeba za letního deštivého počasí. Na menších zahrádkách se výborně osvědčuje zahradní slunečník. Pro ten je třeba zakotvit základy (nejlépe trubky zapuštěné do země), aby se dal snadno přemísťovat podle potřeby. Také se může k přistínění použít vytahovací markýzy ze stěny nebo pergoly.

Rekreační plocha trávníku by neměla chybět v žádné obytné zahradě, protože umožňuje aktivní odpočinek a je místem určeným pro hry dětí i dospělých. S ohledem na velkou intenzitu využívání musí být trávník založený na pevném podkladu a pravidelně ošetřován a sekán. Tento typ trávníku zakládáme vždy tak, aby navazoval na ostatní odpočinková místa, jako je bazén či pískoviště. Necháváme ho vždy jako samostatný prvek, nevysazujeme do něj keře ani trvalky, protože to jednak ztěžuje sekání, jednak narušuje jeho rekreační využití. Navíc má trávník velký estetický význam, protože působí jako uklidňující prvek.

Obytná plocha by měla sloužit i dětem. Protože nás často omezují prostorové možnosti, pořizujeme většinou pro ty nejmenší dočasné pískoviště, různé typy houpaček a volný trávník pro aktivní pohyb. Zařízení pro malé děti situujeme tak, aby na ně byl výhled z oken kuchyně a obývací místnosti, abychom tak měli děti pod dohledem.

Pro příjemné a celodenní využívání obytného prostoru je také nezbytné programové rozvržení světla a stínu během dne. Proto musíme, hlavně při výsadbě vyšších dřevin, počítat s tím, aby obytná část zahrady měla v každou denní dobu plochy osluněné a zastíněné. Týká se to zejména teras a rekreačních trávníkových ploch, ale i koutku vyhrazeného pro naše dítka.

Obytnou zahradu můžeme využívat nejen ve dne, ale za vhodného počasí i večer a v noci. Proto počítáme i s osvětlením, popřípadě i se zdrojem tepla, které v našich klimatických podmínkách bývá obvykle vítáno. Vhodné osvětlení na zahradě je příjemné, vytváří nádhernou atmosféru a znásobuje pocit soukromí. Nejde jen o bezpečnostní osvětlení cest a vchodu, ale i o zkrášlení prostoru obytné zahrady. Osvětlovací těleso má být buď umístěno nenápadně v záhoně nebo v koruně stromu, nebo může mít naopak místo nápadné, je-li pěkným okrasným doplňkem, umělecky provedeným. Vhodně rozmístěná zahradní svítidla také zdůrazňují některé okrasné prvky zahrady, např. část skalky nebo rozkvetlý záhon, přičemž ostatní části zahrady zůstanou ve tmě. Tím se zvýší krása zahrady a dostane zcela jinou tvářnost než při denním osvětlení.

A jako zdroj tepla může posloužit venkovní krb, ohniště nebo keramická mísa na dřevěné uhlí. Jsou trvalou součástí zahradního prostoru, a proto musí vhodně navazovat na ostatní prvky, zejména na rostlinstvo, a harmonovat s prostředím. Zdroj tepla obvykle umísťujeme na terase nebo v jiném zahradním obytném prostoru a zároveň ho využíváme k přípravě teplých jídel přímo na zahradě. Je to zážitek, na který všichni rádi vzpomínají a těší se na příští posezení. Pokud použijeme přenosný elektrický infrazářič nebo podobný zdroj tepla, pak ho umisťujeme co možná nenápadně.

Netěšíte se již, jak tu svou obytnou zahradu uspořádáte? Za námahu vás odmění rozzářené oči vašich blízkých i krásné chvíle pohody.

Na zřízení obytné zahrady nemůžeme dát paušální návod; každý člověk je jiný a podobně je tomu i se zahradou. Především je do jisté míry obrázkem svého tvůrce, v ní lze poznat jeho záliby, vkus i estetické cítění.

Tento stav se v poslední době radikálně změnil. Zemědělská výroba se vzdálila od obydlí. Změny vztahů na vesnici se promítly i do využívání původních selských dvorů, které ztratily svou hospodářskou funkci a mnohdy se přeměňují v zahrady převážně okrasného charakteru. Bývalé hospodářské dvory se tak stávají místem odpočinku, přímo souvisejí s obytným stavením a jsou významným okrasným prvkem. Lidé na vesnici mají dnes také více volného času pro sebe, a to se odráží i ve způsobu využívání dřívějších selských zahrad. Proto i na vesnicích stále více převažuje rekreační funkce a užitkové zahrádkaření se co do plochy zmenšuje, ale zároveň zintenzivňuje.

Nejrozšířenějším typem zahrad jsou přídomní zahrádky – zahrádky u rodinných domků ve městech i na vesnicích. Většinou nebývají velké, ale dají se využít pěstitelsky i rekreačně nejdokonaleji, protože na nich lze pracovat a odpočívat každý den, jsou stále na dosah ruky a nemusí se za nimi nikam dojíždět. Protože nebývají příliš velké, péče o ně nevyžaduje velké časové zatížení. Okrasný i užitkový prvek přídomních zahrádek je třeba dobře sladit. Okrasný a odpočinkový prostor umístíme blíže domu a užitková část by měla být dále, na místech méně viditelných. Čím menší je zahrádka, tím uvážlivěji je třeba oba prvky vzájemně vyvážit a tím výrazněji se projeví vzájemné prolínání užitkové a okrasné části zahrady. Je třeba přitom pamatovat na to, že na ovocný strom může být a také bývá nejen užitkovým, ale i výrazným estetickým prvkem, a to nejen v květnu, ale i na podzim, kdy jej zdobí dozrávající ovoce.Přídomní zahrádky mají také ladit s obytným stavením. K tomu přispívají i technické doplňky zahrady, jako jsou cesty, odpočívadla, terasy, altány, loubí apod. Zeleň u domu nesmí působit rušivě, ale má výtvarně doplňovat a zvýrazňovat stavební prvky. Všeobecně lze doporučit, aby vyšší a hustší výsadby zeleně byly umístěny spíše dále od budovy, kdežto v jejím přímém sousedství by měla růst zeleň spíše rozvolněná, ne příliš vysoká nebo hustá. Kromě estetického hlediska tady přistupuje i hledisko praktické – k obytnému domu by mělo mít přístup slunce.

Předzahrádky, a to nejen na vesnicích ale i ve městech, jsou často významným estetickým doplňkem jak samotných budov, tak i vlastních zahrad. Tento prostor mezi domem a ulici bývá oplocený mnohdy jen symbolicky, nebo volně navazuje na komunikaci. Předzahrádky jsou vizitkou majitelů domků a jejich úprava není tak docela soukromou záležitostí – jsou více otevřeny pohledům kolemjdoucích, takže je nelze využívat jako zcela soukromý obytný prostor. Dobře upravené předzahrádky, plné květin a pravidelně ošetřované, bývají okrasou celé obce nebo ulice. Nejhezčí jsou tam, kde se sousedé dohodli na stejném charakteru úpravy a osázení a kde odstranili vysoké, často rušivě působící ploty. Pěstování užitkových rostlin není pro předzahrádky vhodné. Při úpravě předzahrádky by se nemělo zapomínat na květinovou výzdobu oken, balkónů a teras, která pěkně doplňuje a umocňuje celkový dojem.
Zvláštním typem zahrad, v poslední době stále více rozšířeným, jsou zahrádky u chat a chalup. Jsou využívány jinak než přídomní zahrady a tomu má také odpovídat způsob osázení. Tyto zahrádky ožívají většinou pouze o víkendech a v době dovolených a jejich majitelé se jim nemohou věnovat denně. Podle toho se musí vybírat vhodné rostliny, které nevyžadují každodenní péči. Tyto zahrádky mají většinou okrasný a rekreační charakter, užitkové pěstování ovoce a zeleniny je až na druhém místě a někdy zůstává zcela okrajovou záležitostí. V první řadě by měly být jednoduché a vycházet z charakteru okolní krajiny.
Jestliže máme rekreační chalupu přímo ve vesnici, přizpůsobíme naši zahradu sousedním zahradám, dvorkům a prostranstvím. Většinou však bývají chaty a rekreační chalupy mimo obec nebo na jejím okraji a navazují na okolní krajinu, do níž by se měly nenásilným způsobem začlenit.

Při zakládání zahrad u chat a chalup bychom se měli vyvarovat strohým geometrických tvarů. Hlavním prvkem by měl být dobře založený a pravidelně udržovaný trávník, okrasné nízké i vyšší dřeviny a volné výsadby trvalek, pokud možno takových druhů, které odpovídají okolním planým porostům. Každá zahrada je součástí krajiny a o chatařských a chalupářských to platí dvojnásob. Hlavní zásadou při zřizování nebo obnově těchto zahrad je tedy učit se od okolní přírody, která umí vykouzlit nejhezčí scenérie, a vytvořit tak harmonický kousek přírody na vlastním pozemku.
V posledních letech se často hovoří o atriových zahrádkách. Jsou to zahrady z více stran obestavěné, takže poskytují maximální soukromí. Bývaly typické pro oblasti kolem Středozemního moře, kde dodnes v době úmorných veder poskytují svým obyvatelům stín a chládek. Nepostradatelná je v nich voda a vhodná zeleň, které spolu s příjemným stínem vytvářejí pocit obytného pokoje, přístupného z většiny místností domu. Atriová zahrada bývá samozřejmě pouze okrasná. V našich klimatických podmínkách se atriové zahrady příliš neuplatňují, své opodstatnění by nalezly snad jen v nejteplejších oblastech našeho státu.

Zvláštní kapitolou jsou zahrádky v zahrádkářských osadách. Jsou zakládány v menších i větších městech na pozemcích, které lze jen těžko obdělávat nebo které se vůbec nedají zemědělsky využít. Je o ně obrovský zájem. Lidé, kteří většinu roku žijí v šedivé kamenné jednotvárnosti starších měst i nových sídlišť, touží mít kousek své zahrádky, kde by trávili volné chvíle. Tento způsob zahrádkaření umožňuje využít dosud ladem ležící půdu a mít z ní nejen užitek, ale i radost. Normy spolužití v těchto osadách udává osadní řád, závazný pro všechny členy. Uspořádání a využívání těchto zahrádek není výlučně soukromou záležitostí, musí se podřídit návrhům na celkové uspořádání a územní členění osady. Každá zahrádka má tady svůj vztah k osadě jako celku. Přitom se musí řešit také vztah celé osady k okolnímu prostředí a vhodnou výsadbou začlenit osadu do zelené zóny vně města. Začínající zahrádkáři se právě v osadách nejlépe poučí jak z příkladu nejzkušenějších zahrádkářů, tak i praktickými instruktážemi a poradenskou činností.

S prohlubující se specializací stále více vznikají tematické zahrádky. Někteří zahrádkáři se specializují na určité skupiny, rody nebo druhy okrasných rostlin, a pak posázejí celou zahradu nebo její největší část a nejlepší místa svými oblíbenými rostlinami. Ale ani v těchto případech by neměli zahrádkáři zapomínat na estetické působení celé zahrady, na přiměřené stavební nebo rostlinné doplňky a na jejich kombinaci. I tematická a sbírková zahrádka by měla poskytovat koutek k rekreaci a k odpočinku.