Jižní svahy bývají teplé a suché, nejdelší dobu jsou vystaveny přímému slunci. Na jaře na nich rostliny začínají vegetovat nejdříve, na podzim vegetace končí nejpozději.

Severní svahy jsou nejstudenější, půda na nich nejpozději rozmrzá a rostliny se zpožďují ve vegetaci. Na severních svazích je málo slunečního svitu, a proto se tam mnoha světlomilným druhům špatně daří.

Východní svahy bývají dobře osvětlené a proteplené, často je však vysušují východní větry.

Západní svahy bývají také dobře osvětlené a poměrně teplé, stejně jako svahy východní a jižní, většinou však bývají ještě sušší, protože odpolední slunce je teplejší a více je prohřívá.

Kromě sklonu pozemku je důležité, zda jde o polohu chráněnou nebo nechráněnou. Nechráněné polohy jsou obvykle větrné a rostliny bývají poškozovány. Uzavřené polohy a mrazové kotliny jsou pro pěstování rostlin méně vhodné. Proudění vzduchu v nich bývá slabé, dlouho se držívá mlha a studený vzduch, na jaře zde hrozí nebezpečí pozdních mrazíků.

Pro založení zahrady a pěstování rostlin jsou nejvhodnější polohy chráněné lesem nebo budovami ve směru převládajících větrů.

Velký význam má vlhkost vzduchu, protože ovlivňuje transpiraci (výpar vody). Za suchého počasí se vzdušná vlhkost snižuje, výpar se nadměrně zvýší a rostliny trpí nedostatkem vody. Při nadměrné vlhkosti vzduchu se transpirace snižuje a rostliny se mohou i zapařit. Velká vzdušná vlhkost podporuje rozvoj houbových chorob, kterými bývají rostliny napadány. S nadměrnou vlhkostí vzduchu se obvykle setkáváme jen při pěstování rostlin ve sklenících a pařeništích, kde je nutno pravidelně větrat.

Kromě směsi plynů a par, které kladně ovlivňují růst a vývoj rostlin, se v poslední době stále více setkáváme s nežádoucími a škodlivými příměsemi vzduchu. Průmyslové závody a stále rozšířenější automobilismus zamořují často široké okolí prachem, sazemi, popílkem, dehtovými zplodinami, sloučeninami olova, síry aj. Znečištěné ovzduší je zhoubné pro všechno živé – pro lidi, zvířata i rostliny. Prach a popílek se usazují na rostlinách, hlavně na listech, a ucpávají průduchy. Prachové částice pohlcují sluneční záření a brání tak důležitým funkcím listů. Z ostatních zplodin je nejškodlivější oxid siřičitý, obsažený v kouřových plynech, protože rozkládá listovou zeleň – chlorofyl. Nečisté ovzduší nepříznivě ovlivňuje celkový růst a vývoj rostlin.

Vzduch neustále proudí. Jeho mírné proudění je pro rostliny příznivé – označujeme je jako vánek. Ovšem prudké proudění vzduchu, silný, nárazový vítr a vichřice působí na rostliny nepříznivě. Může je poškodit přímo, zlámat je nebo vyvrátit. Mimoto má nepříznivý vliv na asimilaci rostlin a nežádoucím způsobem zvyšuje výpar. Silný vítr negativně ovlivňuje i opylování, je příčinou vysychání blizny a zabraňuje výletu včel i jiného hmyzu. Před silnými pravidelnými větry rostliny chráníme výsadbou kulisových stěn nebo jinými vhodnými zábranami.

Bez vody není života – pro rostliny to platí stejně jako pro všechny ostatní organismy. Každá rostlina potřebuje ke svému životu vodu jako přímou výživu. Kromě ní svými kořeny přijímá živiny ve formě roztoku, tj. rozpuštěné ve vodě. Voda také podmiňuje buněčné napětí v rostlinách, tzv. turgor. Při nedostatku vody se buněčné napětí snižuje, pletiva měknou, a to se projevuje vadnutím. Voda tvoří podstatnou část rostliny. Větve a listy obsahují 50 až 70 % vody, kořeny 60 až 80 %, dužnaté plody dokonce více než 85 %. Voda do rostliny proudí z půdy kořenovým vztlakem a stoupá až do listů, jimiž se částečně odpařuje do ovzduší. Část vody rostlina rozkládá na kyslík a vodík, které pak spotřebuje na stavbu svého těla.

VYPAŘOVÁNÍ VODY ROSTLINAMI

Množství vody, které odchází z těla rostliny výparem, se liší podle druhu rostliny, ročního období, denní doby, množství slunečního svitu a vzdušné vlhkosti. Přílišné ztrátě vody výparem se rostlina brání tím, že ve slunečním žáru uzavírá průduchy na listech. Intenzita výparu závisí totiž nejen na velikosti listové plochy, ale i na počtu průduchů. Čím méně je na listech průduchů, jimiž se voda vypařuje, tím je rostlina odolnější proti vadnutí. Jedle má např. na každém čtverečním centimetru listu jen devět průduchů, listnaté stromy však celé stovky. Jehličnany proto také vypaří jen asi desetinu množství vody, které vypaří listnáče. Nároky na vláhu se liší nejen podle druhu, ale mnohdy i podle odrůdy. To platí jak o užitkových rostlinách, ovocných stromech a keřích, tak i o okrasných druzích.

Rostliny stepního charakteru jsou zvláště dobře přizpůsobeny proti ztrátám vody, a tak snášejí bez problému extrémní teplo a sucho. Letničky, zelenina a zvláště druhy s velkými, tenkými listy však potřebují pravidelnou zálivku, protože v době poledního parna u nich převažuje výpar nad příjmem. Tento vodní deficit se pak projeví vadnutím listů a v povadlých listech ochabuje fotosyntéza, takže rostliny pracují jen s polovičním výkonem. Má-li však rostlina v půdě dostatek vody nebo dodáme-li ji zálivkou a je-li přitom půda dostatečně provzdušněná, aby kořeny mohly dýchat, může rostlina pomocí savé síly kořenů překonat přechodný úbytek vody v buňkách – jakmile pomine polední úpal.

NÁROKY ROSTLIN NA VODU

Podle nároků na celkové množství vody rozlišujeme rostliny vodní, vlhkomilné, rostliny se středními nároky na vodu a rostliny suchomilné.

Vodní rostliny koření na dně vodních nádrží a rostou přímo ve vodě.

Vlhkomilné rostliny potřebují ke zdárnému růstu a vývoji hojnost vody v půdě po celou dobu vegetace.

Rostliny se středními nároky na vodu pocházejí z oblastí, kde jsou podobné klimatické podmínky jako u nás. A také většina našich rostlin patří k druhům se středními nároky na vodu.

Rostliny suchomilné mají dužnaté stonky nebo listy, které jsou zásobárnou vody v suchých obdobích (kaktusy, netřesky aj.). Většinou se vyskytují v oblastech stepí, polopouští a pouští, ale i u nás se s nimi můžeme setkat na slunných suchých stanovištích.

Hlavním zdrojem vláhy jsou srážky, které přicházejí na zem v různé formě – jako rosa, jinovatka, déšť nebo sníh.

Déšť je nejvýznamnějším a nejvydatnějším zdrojem vody pro rostliny během vegetační doby.

Sníh je nejen zdrojem vody, ale v zimě vytváří sněhovou pokrývku, která chrání rostliny před mrazem. Při pomalém tání sněhová voda vsakuje do půdy a připravujeme dostatečnou zásobu vláhy pro zvýšenou potřebu rostlin na jaře.

Jinovatka se tvoří ze vzdušné vlhkosti při ochlazení pod bod mrazu a sráží se ve formě drobných krystalků na povrchu půdy a rostlin. Ve dne při oteplení taje a stéká do půdy. Tvoří se obvykle zrána za chladných dnů v předjaří a na podzim.

Rosa vzniká podobně jako jinovatka srážením páry obsažené ve vzduchu. Tvoří se v noci a k ránu, kdy se na zchladlém povrchu půdy a rostlin sráží pára ve formě malých kapének. Má značný význam, protože v době sucha zvlhčuje rostliny.

Rozdělení srážek během vegetační doby není u nás stejnoměrné – nejvíce jich bývá na jaře a na podzim. Aby tedy rostliny dostaly potřebné množství vody v tu dobu, kdy to nejvíce potřebují, musíme je zavlažovat.

ZALÉVÁNÍ

Srážky jako přirozený zdroj vody většinou nedostačují, a proto musíme na zahradě zalévat, zvláště nastane-li delší období sucha. Přitom je nutné vědět, jak a kdy zalévat, které rostliny více a které méně a jakou zálivku který druh půdy potřebuje. Nesprávná zálivka by mohla přinést více škody než užitku.

Všeobecně se dá říci, že okrasné stromy, keře, květiny i trávník jsou dychtivými konzumenty vody. Jejich nároky se liší podle druhů, v zásadě však platí, že nejmenší požadavky na zalévání mají jehličnany. Po nich následují listnaté keře a stromy. Větší nároky mají trvalky, ale nejnáročnější jsou jednoleté květiny (letničky), zvláště mladé rostliny a pak ty, které mají dužnaté stonky s velkými listy. Většina z nich koření jen mělce, a proto v době sucha potřebují častější zálivku.

Dobrá zahradní zemina s drobtovitou strukturou a dostatečně provzdušněná plně využije dodávanou vláhu. Málo propracovaná půda s nepropustnou spodinou přijímá jen část závlahové vody a při silnějším zalévání se zamokřuje. Přebytečná vláha pak vytlačuje z půdních prostor vzduch, půda se ochlazuje a okyseluje. Písčité půdy jsou dobře propustné, voda rychle vsakuje. Je však třeba je často zavlažovat.

V každém případě musíme počítat s tím, že voda půdu ochlazuje, a to není prospěšné ani půdě ani rostlinám. Proto také na jaře, kdy je v půdě dostatečná zásoba zimní vláhy, raději nezaléváme vůbec, abychom půdu zbytečně neochlazovali. Snažíme se spíše v půdě zimní zásoby vláhy zadržet, nejlépe kypřením, aby se voda zbytečně neodpařovala. Zalévat začínáme, až se pořádně oteplí a zásoba zimní vláhy je už spotřebovaná – v normálních letech to bývá kolem poloviny května.

Doba, kdy zaléváme, má také svou důležitost. Nejvhodnější je zalévat časně ráno, kdy rostliny i povrch půdy jsou dostatečně ochlazené. Nemáme-li však možnost zalévat časně ráno, počkáme se zálivkou až do večera. Nemá se zalévat za slunečného dne mezi 10. až 16. hodinou, protože rostliny jsou silně zahřáté a prudké ochlazení jim neprospívá.

Hlavním pravidlem správné zálivky je zalévat v dostatečném množství. Nemá význam sice časté zalévání, při kterém však jen navlhčíme povrch půdy. Vodu potřebují kořeny rostlin, ne listy. Pouhým pokropením povrchu se voda ke kořenům nedostane a denním kropením troškou vody jen rozbíjíme strukturu na povrchu půdy. Lépe je zalévat jednou týdně, ale důkladně – na 1 m² asi 15 l vody. Touto velkou dávkou však zaléváme na několikrát, protože po prvním navlhčení je půda jímavější a další dávky zasáknou hlouběji. Příliš vyschlá, těžší půda také špatně přijímá vodu, a ta pak bez užitku stéká po ztvrdlém půdním škraloupu, zatímco rostliny z ní nic nemají. Proto je dobře před zaléváním povrch půdy nakypřit, aby voda mohla vsakovat. Po zalití je nutné povrch půdy opět nakypřit, aby se omezilo vzlínání vody k povrchu, a tím i výpar vody z půdy. Tak zůstane v půdě co nejvíce vody k dispozici rostlinám. Jestliže dodržíme tento postup kypření, opakovaná zálivka (v celkovém množství asi 12 – 15 l na 1 m²), znovu kypření – dodáme do půdy takové množství vody, aby zásoba rostlinám vystačila i na týden.

Tato zásada však neplatí pro záhony s novými výsadbami květin nebo zeleniny. Ty zaléváme častěji – podle potřeby i denně.

Může se to zdát paradoxní, přesto však je nejvhodnější zalévat po dešti nebo za mírného deště – pokud ovšem srážky nebyly dostatečně vydatné. Povrch půdy je po slabém dešti navlhčen, zálivková voda snáze vsakuje do půdy a zatlačuje dešťovou vodu hlouběji.

KVALITA ZÁLIVKOVÉ VODY

K zálivce je nejvhodnější měkká dešťová voda. Proto je také dobře tuto vodu zachycovat a využívat k zalévání, nenechávat ji bez užitku odtékat. K zálivce se však hodí i jakákoliv jiná měkká voda, např. z rybníka, z řeky, z potoka apod., pokud ovšem není příliš znečištěna průmyslovým odpadem – pak bychom mohli rostlinám spíše uškodit. Nejméně vhodná k zalévání je voda z vodovodní sítě nebo ze studny. Tato voda je tvrdá, příliš studená a neživá. Rozdíl mezi ní a vodou dešťovou je asi takový jako mezi mrtvou půdní spodinou a dobrou zahradní zeminou. Vodu ze studně nebo vodovodu je nejlépe nechat předem ustát a prohřát ve vodní nádrži nebo alespoň v barelu, zvláště pro některé choulostivější rostliny.