Nejčastější a nejjednodušší způsob vegetativního množení je dělení, kterým lze namnožit převážnou většinu vytrvalých květin.

DĚLENÍ

Dělení během vegetačního klidu je nejpřirozenějšího klidu je nejpřirozenější u těch druhů, které raší pozdě, nebo které během roku zatahují (tj. odumírají jim nadzemní části). Rostlinu, kterou chceme rozdělit, vyrýpneme ze země, zbavíme zeminy a rozřízneme ostrým nožem na několik částí, jejichž velikost závisí na matečné rostlině. Všeobecně se však lépe ujímají větší dělenci. Pokud máme pařeniště a chceme namnožit větší počet rostlin, vyjmeme na podzim z půdy celé rostliny, které mají v této době dobře vyvinuté puky a rozdělíme je. Co puk, to jedna sazenice, kterou dáme do květináče, nejlépe rašelinového a necháme v pařeništi přezimovat. Proti promrznutí chráníme pařeniště okny, která ještě pokryjeme slaměnými rohožemi. Na jaře okna odkryjeme a rostliny otužujeme větráním. V květnu až červnu můžeme sazenice přenést na trvalé stanoviště.

Dělení na jaře. V tuto dobu rozdělujeme trvalky kvetoucí na podzim – hvězdnice (Aster), záplevák (Helenium), kopretiny, chryzantémy (Chrysanthemum), slunečnice (Helianthus), rudbekie aj. a dále ty, které na jaře pozdě raší, jako je čechrava (Astilbe), funkie (Hosta) aj.

Chceme-li na jaře rozdělit trvalky, které kvetou v jarních měsících, musíme to udělat velmi časně, jak jen to je možné, aby byly rostliny ještě ve vegetačním klidu.

Na jaře také vysazujeme trvalky tam, kde je lehká půda, protože při podzimním dělení a výsadbě vzniká nebezpečí, že nedokonale zakořeněné rostliny vytáhne mráz. Důležité je to zejména u trvalek s kůlovými kořeny nebo u těch, které se hůře ujímají – např. stračka (Delphinium), šater (Gypsophila), mák (Papaver) aj.

Dělení na podzim je vhodné u otužilých trvalek, které nejsou náchylné k vymrzání a snesou i zimní vlhko. Ovšem je nutno sázet brzy na podzim, aby rostliny stačily do příchodu mrazů pořádně zakořenit. Dlouho do podzimu můžeme vysazovat jen ty nejotužilejší druhy – čechravu (Astilbe), pivoňku (Paeonia) a vysokou plamenku (Phlox paniculata). Přestože jsou otužilé, doporučujeme po vysazení je zahrnout zeminou. Na podzim také dělíme ty otužilé trvalky, které kvetou časně na jaře, např. čemeřici (Helleborus), kamzičník (Doronicum) aj.

Ať již dělíme trvalky na jaře, v létě nebo na podzim – úspěch množení vždy záleží na počasí. Nejméně příznivé je suché a větrné období, protože kořínky rostlin pak snadno zasychají. Doporučuje se před sázením zkrátit nadzemní části na polovinu až třetinu původní délky a kořeny asi na šířku dlaně a pak namočit do řídké kaše ze zeminy. Za suchého a slunného počasí není dobré dělit trvalky přímo na stanovišti. Raději je přeneseme do chráněného prostoru, abychom zabránili přeschnutí kořenů. Nejlepší je dělit matečné rostliny za vlhkého a chladného dne. Pak můžeme bez obav pracovat přímo na stanovišti a sázet bez předchozího máčení. Za tohoto počasí se také dělence lépe ujímají a téměř žádný neuhyne. Vhodné období bývá v předjaří a v časném jaru, kdy množení trvalek bývá nejúspěšnější. V té době také není třeba zkracovat nadzemní části, protože některé druhy to špatně snášejí.

ŘÍZKOVÁNÍ

Tento způsob vegetativního množení se používá tehdy, chceme-li získat z jedné matečné rostliny větší počet nových sazenic. V běžné zahrádkářské praxi se řízkování málo používá, protože vyžaduje speciální zařízení – pařeniště nebo množárenské záhony a pečlivé každodenní ošetřování. To všechno odpadá při množení dělením, kdy nejlepší a nejosvědčenější způsob je sázení „ze země do země“.

Bylinné řízky se odřezávají ze zdravých rostlin, nejlépe z vrcholových výhonů. Mají být asi 5 cm dlouhé. Spodní listy odřízneme i s řapíky, horní listy zkrátíme asi o polovinu. U drobnolistých trvalek listy nezkracujeme.

Rozetové řízky jsou vlastně bylinné řízky s listy uspořádanými v růžici. Tyto listové růžice se oddělují od matečné rostliny utržením nebo odlomením. Řízkuje se na podzim a v zimě a nejvhodnější pro zakořenění je hluboké pařeniště.

Řízky se sázejí do truhlíčků do směsi rašeliny s pískem, ale můžeme použít i perlit či podobné plastické hmoty, vhodné na vylehčení půdy. Truhlíky dáme do pařeniště, kde udržujeme optimální vlhkost a teplotu. Čili přes den zakrýváme před sluncem, v noci před chladem a velkými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí. Pravidelně zvlhčujeme vzduch mlžením, a to dvakrát i vícekrát denně. Když řízky zakoření, postupně přestaneme pařeniště zakrývat a mlžit a začneme řízkovance otužovat.

MNOŽENÍ ODNOŽEMI

Toto množení je snadné, a proto vhodné pro zahrádkáře. Takto se množí rostliny, které vytvářejí zakořeňující odnože, které získáváme na jaře nebo časně na podzim. Odhrneme zeminu od kořenové soustavy matečné rostliny a postranní výběžky odřízneme i s kořeny. Vyspělé kořenové výběžky sázíme hned na stanoviště a důkladně zalijeme. Pokud jsou slabé, je nutno je dát do květináčů, ty zapustit do pařeniště a ošetřovat do doby, než zesílí a budou schopné výsadby.

Tak rozmnožujeme řebříček (Achillea), sasanku (Anemone), okecek (Macleaya), zvonek (Campanula cochleariifolia), pupkovec (Omphalodes), mydlici (Saponaria), violku (Viola) apod. Doporučuje se před zasázením oddělené výhony máčet v zemité kaši, což je vhodné zvláště u kopretiny (Chrysanthemum leucanthemum) a rudbekie.

HŘÍŽENÍ

Tento způsob používají zejména zahrádkáři, kteří si tak mohou namnožit některé vzácné a těžko zakořeňující trvalky. Po odkvětu se výhony připevní k povrchu půdy, nejlépe ohnutým drátem nebo dřevěnou vidlicí, a prosypou se písčitou zeminou. Po zakořenění se výhony od matečné rostliny odříznou a vysazují se přímo na stanoviště. Pro lepší zakořenění se doporučuje výhony v místech předpokládané tvorby kořínků několikrát jemně naříznout.