Bez vody není života – pro rostliny to platí stejně jako pro všechny ostatní organismy. Každá rostlina potřebuje ke svému životu vodu jako přímou výživu. Kromě ní svými kořeny přijímá živiny ve formě roztoku, tj. rozpuštěné ve vodě. Voda také podmiňuje buněčné napětí v rostlinách, tzv. turgor. Při nedostatku vody se buněčné napětí snižuje, pletiva měknou, a to se projevuje vadnutím. Voda tvoří podstatnou část rostliny. Větve a listy obsahují 50 až 70 % vody, kořeny 60 až 80 %, dužnaté plody dokonce více než 85 %. Voda do rostliny proudí z půdy kořenovým vztlakem a stoupá až do listů, jimiž se částečně odpařuje do ovzduší. Část vody rostlina rozkládá na kyslík a vodík, které pak spotřebuje na stavbu svého těla.

VYPAŘOVÁNÍ VODY ROSTLINAMI

Množství vody, které odchází z těla rostliny výparem, se liší podle druhu rostliny, ročního období, denní doby, množství slunečního svitu a vzdušné vlhkosti. Přílišné ztrátě vody výparem se rostlina brání tím, že ve slunečním žáru uzavírá průduchy na listech. Intenzita výparu závisí totiž nejen na velikosti listové plochy, ale i na počtu průduchů. Čím méně je na listech průduchů, jimiž se voda vypařuje, tím je rostlina odolnější proti vadnutí. Jedle má např. na každém čtverečním centimetru listu jen devět průduchů, listnaté stromy však celé stovky. Jehličnany proto také vypaří jen asi desetinu množství vody, které vypaří listnáče. Nároky na vláhu se liší nejen podle druhu, ale mnohdy i podle odrůdy. To platí jak o užitkových rostlinách, ovocných stromech a keřích, tak i o okrasných druzích.

Rostliny stepního charakteru jsou zvláště dobře přizpůsobeny proti ztrátám vody, a tak snášejí bez problému extrémní teplo a sucho. Letničky, zelenina a zvláště druhy s velkými, tenkými listy však potřebují pravidelnou zálivku, protože v době poledního parna u nich převažuje výpar nad příjmem. Tento vodní deficit se pak projeví vadnutím listů a v povadlých listech ochabuje fotosyntéza, takže rostliny pracují jen s polovičním výkonem. Má-li však rostlina v půdě dostatek vody nebo dodáme-li ji zálivkou a je-li přitom půda dostatečně provzdušněná, aby kořeny mohly dýchat, může rostlina pomocí savé síly kořenů překonat přechodný úbytek vody v buňkách – jakmile pomine polední úpal.

NÁROKY ROSTLIN NA VODU

Podle nároků na celkové množství vody rozlišujeme rostliny vodní, vlhkomilné, rostliny se středními nároky na vodu a rostliny suchomilné.

Vodní rostliny koření na dně vodních nádrží a rostou přímo ve vodě.

Vlhkomilné rostliny potřebují ke zdárnému růstu a vývoji hojnost vody v půdě po celou dobu vegetace.

Rostliny se středními nároky na vodu pocházejí z oblastí, kde jsou podobné klimatické podmínky jako u nás. A také většina našich rostlin patří k druhům se středními nároky na vodu.

Rostliny suchomilné mají dužnaté stonky nebo listy, které jsou zásobárnou vody v suchých obdobích (kaktusy, netřesky aj.). Většinou se vyskytují v oblastech stepí, polopouští a pouští, ale i u nás se s nimi můžeme setkat na slunných suchých stanovištích.

Hlavním zdrojem vláhy jsou srážky, které přicházejí na zem v různé formě – jako rosa, jinovatka, déšť nebo sníh.

Déšť je nejvýznamnějším a nejvydatnějším zdrojem vody pro rostliny během vegetační doby.

Sníh je nejen zdrojem vody, ale v zimě vytváří sněhovou pokrývku, která chrání rostliny před mrazem. Při pomalém tání sněhová voda vsakuje do půdy a připravujeme dostatečnou zásobu vláhy pro zvýšenou potřebu rostlin na jaře.

Jinovatka se tvoří ze vzdušné vlhkosti při ochlazení pod bod mrazu a sráží se ve formě drobných krystalků na povrchu půdy a rostlin. Ve dne při oteplení taje a stéká do půdy. Tvoří se obvykle zrána za chladných dnů v předjaří a na podzim.

Rosa vzniká podobně jako jinovatka srážením páry obsažené ve vzduchu. Tvoří se v noci a k ránu, kdy se na zchladlém povrchu půdy a rostlin sráží pára ve formě malých kapének. Má značný význam, protože v době sucha zvlhčuje rostliny.

Rozdělení srážek během vegetační doby není u nás stejnoměrné – nejvíce jich bývá na jaře a na podzim. Aby tedy rostliny dostaly potřebné množství vody v tu dobu, kdy to nejvíce potřebují, musíme je zavlažovat.

ZALÉVÁNÍ

Srážky jako přirozený zdroj vody většinou nedostačují, a proto musíme na zahradě zalévat, zvláště nastane-li delší období sucha. Přitom je nutné vědět, jak a kdy zalévat, které rostliny více a které méně a jakou zálivku který druh půdy potřebuje. Nesprávná zálivka by mohla přinést více škody než užitku.

Všeobecně se dá říci, že okrasné stromy, keře, květiny i trávník jsou dychtivými konzumenty vody. Jejich nároky se liší podle druhů, v zásadě však platí, že nejmenší požadavky na zalévání mají jehličnany. Po nich následují listnaté keře a stromy. Větší nároky mají trvalky, ale nejnáročnější jsou jednoleté květiny (letničky), zvláště mladé rostliny a pak ty, které mají dužnaté stonky s velkými listy. Většina z nich koření jen mělce, a proto v době sucha potřebují častější zálivku.

Dobrá zahradní zemina s drobtovitou strukturou a dostatečně provzdušněná plně využije dodávanou vláhu. Málo propracovaná půda s nepropustnou spodinou přijímá jen část závlahové vody a při silnějším zalévání se zamokřuje. Přebytečná vláha pak vytlačuje z půdních prostor vzduch, půda se ochlazuje a okyseluje. Písčité půdy jsou dobře propustné, voda rychle vsakuje. Je však třeba je často zavlažovat.

V každém případě musíme počítat s tím, že voda půdu ochlazuje, a to není prospěšné ani půdě ani rostlinám. Proto také na jaře, kdy je v půdě dostatečná zásoba zimní vláhy, raději nezaléváme vůbec, abychom půdu zbytečně neochlazovali. Snažíme se spíše v půdě zimní zásoby vláhy zadržet, nejlépe kypřením, aby se voda zbytečně neodpařovala. Zalévat začínáme, až se pořádně oteplí a zásoba zimní vláhy je už spotřebovaná – v normálních letech to bývá kolem poloviny května.

Doba, kdy zaléváme, má také svou důležitost. Nejvhodnější je zalévat časně ráno, kdy rostliny i povrch půdy jsou dostatečně ochlazené. Nemáme-li však možnost zalévat časně ráno, počkáme se zálivkou až do večera. Nemá se zalévat za slunečného dne mezi 10. až 16. hodinou, protože rostliny jsou silně zahřáté a prudké ochlazení jim neprospívá.

Hlavním pravidlem správné zálivky je zalévat v dostatečném množství. Nemá význam sice časté zalévání, při kterém však jen navlhčíme povrch půdy. Vodu potřebují kořeny rostlin, ne listy. Pouhým pokropením povrchu se voda ke kořenům nedostane a denním kropením troškou vody jen rozbíjíme strukturu na povrchu půdy. Lépe je zalévat jednou týdně, ale důkladně – na 1 m² asi 15 l vody. Touto velkou dávkou však zaléváme na několikrát, protože po prvním navlhčení je půda jímavější a další dávky zasáknou hlouběji. Příliš vyschlá, těžší půda také špatně přijímá vodu, a ta pak bez užitku stéká po ztvrdlém půdním škraloupu, zatímco rostliny z ní nic nemají. Proto je dobře před zaléváním povrch půdy nakypřit, aby voda mohla vsakovat. Po zalití je nutné povrch půdy opět nakypřit, aby se omezilo vzlínání vody k povrchu, a tím i výpar vody z půdy. Tak zůstane v půdě co nejvíce vody k dispozici rostlinám. Jestliže dodržíme tento postup kypření, opakovaná zálivka (v celkovém množství asi 12 – 15 l na 1 m²), znovu kypření – dodáme do půdy takové množství vody, aby zásoba rostlinám vystačila i na týden.

Tato zásada však neplatí pro záhony s novými výsadbami květin nebo zeleniny. Ty zaléváme častěji – podle potřeby i denně.

Může se to zdát paradoxní, přesto však je nejvhodnější zalévat po dešti nebo za mírného deště – pokud ovšem srážky nebyly dostatečně vydatné. Povrch půdy je po slabém dešti navlhčen, zálivková voda snáze vsakuje do půdy a zatlačuje dešťovou vodu hlouběji.

KVALITA ZÁLIVKOVÉ VODY

K zálivce je nejvhodnější měkká dešťová voda. Proto je také dobře tuto vodu zachycovat a využívat k zalévání, nenechávat ji bez užitku odtékat. K zálivce se však hodí i jakákoliv jiná měkká voda, např. z rybníka, z řeky, z potoka apod., pokud ovšem není příliš znečištěna průmyslovým odpadem – pak bychom mohli rostlinám spíše uškodit. Nejméně vhodná k zalévání je voda z vodovodní sítě nebo ze studny. Tato voda je tvrdá, příliš studená a neživá. Rozdíl mezi ní a vodou dešťovou je asi takový jako mezi mrtvou půdní spodinou a dobrou zahradní zeminou. Vodu ze studně nebo vodovodu je nejlépe nechat předem ustát a prohřát ve vodní nádrži nebo alespoň v barelu, zvláště pro některé choulostivější rostliny.

Další významnou zásadou je přiměřenost. Velikost, tvar, barva i umístění jednotlivých prvků musí být úměrné účelu i prostředí a vůbec už nesmí působit rušivě. Nábytek na zahradě má být přiměřeně velký, pokud možno z přírodních materiálů; v menší zahrádce vysazujeme nižší dřeviny než v rozlehlé zahradě nebo v městském parku. Ornamentální záhon je zajímavý v parku, ale působí nepřiměřeně v menší zahradě.

Důležité je rovněž zachovat proporce – vzájemně sladit tvary a rozměry jednotlivých prvků. Tvary mají být jasné a určité. Například tvar pravidelného záhonů může být obdélník, neměl by to však být obdélník s malým délkovým rozdílem stran, který pak vypadá jako nepovedený čtverec. V moderní zahradě je však lepší nepoužívat strohé geometrické tvary a obrysy záhonů změkčit a zaoblit.

Každá zahrada má mít jednu nebo několik dominant, podle toho, na kolik partií je rozdělena. Nejvýznamnější prvek se stává dominantou a jemu by mělo být podřízeno okolí. Dominantní na zahradě bývají například tvarově krásné jehličnany nebo jiné solitérní dřeviny, popřípadě skupiny dřevin, nebo i květinová mísa či vhodně umístěná plastika. Dominanta má být přiměřená té partii, které dominuje, a v každém případě od ní požadujeme vysokou výtvarnou hodnotu. Všechny ostatní prvky musí být této dominantě podřízeny, nikoliv jí konkurovat. Proto například vedle plastiky nezaložíme pestrý květinový záhon, ale umístíme ji na klidnou, nerušivou plochu, třeba na terasu nebo trávník, a zajistíme dobré osvětlení, pokud možno i večer.

I když máme na zahradě dominant více, jedna bývá hlavní. Je to obvykle obytný dům, chata, besídka, vodní plocha nebo třeba pergola. Hlavní dominanta nemusí být nutně přímo na zahradě. Může se jí stát nějaký výrazně působivý prvek v okolí, například blízká věž kostela, skupina stromů, hladina rybníka, potok atd. V tom případě uzpůsobíme zahradu tak, abychom umožnili pěkný výhled na tuto dominantu. Ovšem v blízkosti zahrady se může vyskytnout také krajně nevhodná dominanta, například tovární komín, stožár vysokého vedení nebo nevzhledná budova. Takové dominanty se snažíme potlačit vhodnou zakrývající výsadbou.

Využitím vnějších dominantních prvků se zahrada opticky zvětšuje, je však třeba počítat s tím, že se zároveň přímo začleňuje do okolního prostředí. A tomu se musí cele podřídit a přizpůsobit. S tím souvisí i využívání průhledů, výhledů a pohledů na pozadí tak, jak je známe z mistrovských výtvorů zahradních architektů při úpravách velkých parků. Těmito příklady bychom se měli řídit a inspirovat při realizaci našich zahrad, protože zde se můžeme poučit z praktických ukázek estetických zákonitostí. Samozřejmě ne kopírováním, ale tvůrčím přizpůsobením pro mnohem menší rozměry. Průhledy a výhledy na dominanty v zahradě i mimo ni by měly být nenásilné. Pouze v pravidelných úpravách musí naopak vycházet z přesného schématu ve směru hlavní osy výsadby. V místech výhledu umísťujeme odpočívadlo, lavičku, různé typy sedaček apod.

Pokud zaměřujeme průhled na budovu s doplňkovou zelení, pamatujeme, že k širokým stavbám se používají vysoké dřeviny sloupovitého a kuželovitého tvaru, kdežto k stavbám vyšším a štíhlejším se hodí keře a stromy se zaoblenými tvary. Využívají se také barevné kontrasty, např. světlé zdivo budovy pěkně kontrastuje s tmavou zelení jehličnanů, kdežto tmavé stavby oživíme světle zelenými nebo barevnými listnáči.

Při plánování a vytváření pěkných výhledů a průhledů pamatujeme na to, že použitá zeleň se bude rozrůstat a po čase by se na místě hezkého překvapivého průhledu mohla vytvořit houština bez výhledu. Proto je třeba dřeviny pravidelně upravovat řezem nebo i klučením nebo je po čase prostě vyměnit. Můžeme například vysadit nejdříve dva i více exemplářů určité dřeviny, aby byl pohled již brzy po výsadbě pěkný, ale pak je postupně a plánovitě odstraňujeme.

Okrasná zahrada má být harmonická i kontrastní. Harmonie dosahujeme především sestavováním rostlinných prvků s podobnými charakteristickými vlastnostmi nebo tím, že je sázíme v určitém harmonickém sledu. Kontrastu na zahradě docílíme umístěním tvarově nebo barevně odlišných prvků vedle sebe. Kontrastně působí tmavé jehličnany vedle světlé budovy, bílý nábytek nebo pestrý záhon květin uprostřed zelené plochy trávníku. Kontrast je působivý jen tehdy, když se na zahradě neopakuje. Otázky harmonie a kontrastu jsou dosti složité, zvláště chceme-li je uplatnit na malé zahrádce. Celkově má zahrada působit harmonickým, uklidňujícím dojmem, nesmí však vypadat jednotvárně, a proti ji oživujeme kontrasty. Harmonii i kontrast tedy používáme ve vzájemné kombinaci, pečlivě vyvážené, aby kontrastní prvky nepřekročily únosnou mez a nepůsobily rušivě.

Využívání všech estetických zákonitostí musí počítat s optickým měřítkem pohledu na zahradu. Prakticky to znamená, že každý předmět má vedle svých skutečných rozměrů také rozměry vnímané: z určitého pohledu nebo v určitém sousedství se jeví menší nebo větší, než ve skutečnosti je. Toho se dá při úpravě zahrady velmi dobře využít. Světlý předmět na tmavém pozadí se jeví větší než tmavý předmět na světlém pozadí. Velký strom na malém trávníku tuto plochu opticky ještě zmenší, naopak na velké trávníkové ploše i mohutný strom se zdá menší. Převaha trávníkových ploch nad vyššími porosty zahradu opticky zvětšuje. Malý pozemek se opticky zvětší vhodně volenými výhledy do okolí.

Typickým optickým klamem je perspektivní sbíhavost rovných řad. Vhodnou výsadbou můžeme tedy zahradu opticky prodloužit, perspektivní sbíhavost můžeme buď omezit, nebo i obrátit, když místo do rovnoběžných řad vysázíme dřeviny do řad pravidelně se rozbíhajících.

Optické měřítko má využívat pouze výsadeb zeleně, nikdy technických prvků, jako jsou cesty, ploty apod. Takový zásah by působil nepřirozeně a kýčovitě a narušil by harmonii celé zahrady.

Při zakládání nebo úpravě zahrady bychom také neměli zapomenout na účinky světla a stínu. Zahrada potřebuje především světlo, protože bez světla rostou všechny rostliny špatně. Musíme však počítat také s tím, že pro místo odpočinku potřebujeme stín, ale v každém případě by ho mělo být podstatně méně nežli míst světlých. V okrasné zahradě nehodnotíme otázku světla a stínu pouze z hlediska využití zahrady, ale i z hlediska estetického. Zejména za slunečného počasí vykouzlí často světlo a stín nádherné kontrasty. Nejefektivnější je tato hra světel a stínů při bočním osvětlení. Paprsky přicházející ze směru našeho pohledu sice dobře osvětlují pozorovanou partii, ale vytvářejí málo kontrastní obraz. Tyto poznatky lze využít při kombinaci výsadby dřevin se záměrnými výhledy. S kouzelnou hrou světel a stínů počítáme také při rozmístění odpočívadel, z nichž zahradu nejvíce pozorujeme, ale i při vedení cest. Pocit intimity na zahradě zdůrazní zastíněné prostředí, které působí dojmem většího soukromí. Vyhlídka z přistíněného, intimního koutku do světlého a barevného prostředí osluněné zahradní partie bývá velmi příjemná.

Střídání barev ovlivňuje výtvarný dojem podobně jako hra světel a stínů. Barvy oživují zahradu, upoutávají pohled. Nesmírně důležitá je jejich volba a kombinace. Kombinace barev mohou totiž vyvolávat jak příjemné, tak i nepříjemné pocity a nálady. A na zahradě bychom se přece chtěli vždy cítit co nejlépe – proto bychom měli volit především takové barevné kombinace, které příjemné vjemy podporují. I v běžném životě je důležité znát estetické zákonitosti vhodného sladění barev. Ve výtvarném umění, jehož nedílnou součástí je i tvorba zahrady, je využívání těchto znalostí nepostradatelné.

Na barevném kruhu jsou vyobrazeny hlavní barvy s možností jejich kombinací. Tento přehled může být pomocným vodítkem při rozhodování, které barvy jak sestavovat, aby se dosáhlo žádoucího účinku. Některé barvy vyvolávají dojem jasu, tepla, určitosti – to jsou tzv. teplé barvy, jiné vyvolávají pocity chladu, stínu, zdánlivosti – tzv. studené barvy. Vzrušivé barvy vyvolávají pocity neklidu, klidné barvy působí dojmem harmonie a ticha. Šedá, bílá a černá jsou barvy neutrální, které samy o sobě žádné výrazné pocity a dojmy nevyvolávají, ale uplatní se v kontrastu nebo zjemňují přechody mezi protikladnými barvami. Kromě volby barev jsou důležité i jejich kombinace. Dvojice barev, které v kruhu sousedí, vzájemně neladí a působí disharmonicky. Dvojice barev ležící v kruhu proti sobě, se dobře doplňují a jejich kombinace působí příjemně, harmonicky. Důležitá je také sytost barev – sytější tóny jsou výraznější, méně syté, lomené tóny působí jemněji.

Těmito zákonitostmi bychom se měli řídit zejména při přípravě plánu osázení pestrých volných i pravidelných záhonů a skalek. Kombinace barev by také měla odpovídat celkovému prostředí. Vždyť prostředí i bez našeho zásahu je barevné, a na to nesmíme zapomínat. Nejsvětlejším prvkem je obloha, světlým prvkem je např. vodní plocha, dosti světle působí i trávníkové plochy, tmavším dojmem pak působí listnáče. Nejtmavější jsou jehličnany.

Při kombinaci barev na zahradě bychom však měli počítat i s okolím zahrady. Vodní plochy a louky i cesty působí světlým dojmem, kopce, hory v pozadí a stromy se jeví temné.

Na celkový dojem zahrady má volba barev obrovský vliv. Nejdůležitější zde je zeleň, která na zahradách převažuje, ale sama o sobě uklidňuje a tlumí kontrasty ostatních barev. Zeleň vyvolává v člověku příjemný pocit, zejména světlé tóny jarní zeleně vzbuzují radostnou a optimistickou náladu. Proto je také pobyt na zahradě i v celé přírodě vůbec nejpůsobivější na jaře.

Rozmanitost je dalším z estetických předpokladů krásné zahrady. Jednotvárným až nudným dojmem působí zahrada, v níž je pouze trávník a jehličnany, nebo zase jen trávník a květiny bez dřevin. Žádoucí rozmanitosti dosáhneme přiměřeným počtem vysazených rostlin, úměrným množstvím zahradních doplňků a jejich harmonickým uspořádáním. Na rozmanitost zahrady má vliv i utváření terénu. Členitý pozemek dává více možností pro vytvoření různých dílčích partií i na malé zahrádce. Prudký svah je jako stvořený pro skalku, menší rovinka je vhodná pro trávník, terénní prohlubeň se výborně hodí pro zahradní jezírko apod. Členitý terén také umožňuje pozorovat jednotlivé zahradní partie z různých výšek, tj. z nadhledů i podhledů, a tím získává zahrada na rozmanitosti. Terénní členitost zpravidla souvisí i s určitou půdní rozmanitostí, čehož lze využít pro širší sortiment pěstovaných rostlin.

Významným přírodním prvkem zahradního prostředí, přispívajícím k rozmanitosti a půvabu, je voda. Snad nejkrásnější je její zrcadlení okolního prostředí. Za slunečných dnů vytváří třpyt vodní hladiny působivou zahradní dominantu. Vodní hladina by proto neměla být celá zarostlá vodními rostlinami ani zastřena okolní vyšší výsadbou. Přirozený potůček zdůrazňuje utváření terénu a různé kaskády a přepady na něm výrazně zpestří zahradu. Využití těchto možností vody se uplatní zvláště ve větších zahradách s volným uspořádáním. Zde lze také s úspěchem imitovat přírodní bažinné porosty a sestavovat pěkné skupiny vlhkomilných rostlin.

Rozmanitosti a pestrosti na zahradě prospívá každý pohyb. Může to být pohyb větrem zčeřené vodní hladiny nebo voda tekoucí a zuřící přes různé kaskády nebo tryskající z vodotrysků, což bývá častější v menších zahradách. Pohyb zabezpečují také stále se chvějící listy takových dřevin, jak je osika nebo bříza. Krásný je také vlnivý pohyb okrasných travin. Nejvýraznějším přírodním prvkem, který vnese do zahrady pohyb, jsou ptáci. Proto do zahrady umísťujeme krmítka, budky a ptačí napajedla. Toto zařízení musí ptákům co nejvíce vyhovovat, nám by pak měla umožnit, abychom ptáky mohli pozorovat a přitom je neplašit.

Zahradní bazény a jiné vodní nádrže můžeme oživit rybkami nebo jinými vodními živočichy. Také skalky se stanou zajímavější, když se tam zabydlí pár krásně vybarvených ještěrek.

Zahrada je proměnlivá podle různých ročních období. V průběhu roku se vegetace mění a mnohé rostliny zdobí zahradu jen část roku. Vhodnou výsadbou si můžeme zajistit zahradu celoročně krásnou, což nám zaručují jehličnany a stálezelené listnáče. Sezónní krásu přizpůsobíme využívání zahrady. U chat a chalup, kde trávíme většinou jen letní měsíce, vysazujeme rostliny, které jsou v této době nejkrásnější – ať tvarem, olistěním nebo květem. V osadních zahrádkách také většinou v zimě příliš nepobýváme, a proto nemusíme tolik dbát na zimní vzhled. Nejnáročnější jsou zahrady u obytných domů nebo celoročně využívaných chat a chalup, kde bychom se měli snažit udržet příjemné prostředí po celý rok. I zde máme na vybranou ze širokého sortimentu rostlin, kde nesmějí chybět jehličnany a ostatní stálezelené rostliny, jejichž krása se uplatní i v zimním období.

Rozmanitost pohledovou umožní vhodné prostorové uspořádání. Zahrada, kterou obsáhneme jedním pohledem už od vchodu, není dobře koncipována. Tento jediný pohled může být sice krásný, ale působí dosti jednotvárně. I menší zahradu je možné výsadbou rozčlenit na drobnější celky, které poskytují stále nové a nové pohledy. Motivy výsadby a seskupení jednotlivých partií by se neměly opakovat; je dobré střídat například souměrné a nesouměrné dílčí prostory i jejich tématiku – například vřesovištní partie, zákoutí s využitím vody, trvalkový záhon, záhon růží, koutek pro odpočinek apod. Řešení těchto dílčích prostorů musí vždy odpovídat celkové koncepci zahrady a podtrhovat, nikoliv narušovat její kompozici. Nejvhodnějším spojovacím prvkem těchto dílčích partií je buď trávník, který může volně prolínat do většiny z nich, nebo také cesty se stejným povrchem. Nejzajímavěji řešenou dílčí partií by měl být prostor v bezprostřední blízkosti obydlí nebo kolem hlavního odpočívadla, kde se tráví nejvíce času.