Zvláště při zakládání nové zahrádky je důležité vědět, jakou půdu máme k dispozici a jakou úpravu bude tedy potřebovat. Na druhu půdy záleží její jakost a úrodnost.
Písčité půdy. V praxi se jim říká půdy lehké. Mají velkou převahu částic písku a obvykle jen malý podíl humusu. Humus se v nich rychle rozkládá, říká se tomu, že se spaluje. Tyto půdy bývají dobře provzdušněné a pro vodu propustné. Přílišná propustnost písčitých půd je spíše negativní vlastností, protože voda zasakuje příliš rychle a příliš hluboko a zároveň splavuje do spodních vrstev živiny – obojí je pak pro rostliny nedostupné. Takové půdy musíme častěji zavlažovat i hnojit. Jako hlavní zdroj živin dodáváme do lehkých půd pravidelně organická hnojiva. Nejvhodnějším hnojivem je dobře uleželý kompost, který se hodí do všech druhů půd. Do písčitých půd však přidáváme také hojně rašeliny. Z průmyslových hnojiv jsou pro lehké půdy nejvhodnější rychle působící hnojiva ve formě ledků. Musíme hnojit pravidelně, raději častěji a v menších dávkách.
Humózní písky patří k nejvhodnějším druhům půd pro zahrady, protože zadržují vodu a poutají živiny. Jsou provzdušněné, výhřevné, po dešti rychle osychají a netvoří se na nich půdní škraloup. Dají se také dobře obdělávat. Z organických hnojiv se osvědčuje přidávat rašelinu a kompost nebo chlévský hnůj, často ve formě nastýlky. Průmyslovými hnojivy hnojíme častěji, v menších dávkách.
Jílovitým půdám se v praxi říká těžké půdy. Mají velkou převahu jílnatých částic a jsou náchylné k vytváření slité struktury. Za trvalejších nebo prudších dešťů se rozbahňují a tvoří na nich půdní škraloup, za velkého sucha v nich vznikají trhliny. Mají velkou soudržnost, jsou přilnavé, a proto se také špatně obdělávají. Při rytí tvoří velké hroudy. Dobře však poutají živiny a nedochází k jejich splavování do spodiny. Těžké půdy vylehčujeme různými vhodnými porézními hmotami, např. rašelinou. Potřebují vydatně hnojit organickými hnojivy, nejlépe chlévským hnojem.
Hlinité půdy označujeme v praxi jako půdy střední. Snadno se obdělávají a jsou vhodné pro všechny zahradnické účely. Střední půdy jsou vlastně přechodným typem mezi půdami písčitými a jílovitými. Mají dostatek humusu, prachových částic a vápna ve vhodném poměru, vytvářejí žádoucí drobtovitou strukturu. Není třeba je nějak zásadně vylepšovat, stačí je udržovat v optimálním stavu a hnojení řídit podle potřeby rostlin.
Slinité půdy mají podobné vlastnosti jako půdy hlinité, bývají ještě úrodnější a vyznačují se vysokým obsahem vápníku.
Uvedené druhy půd jsou druhy základní. Kromě nich se však často setkáváme i s druhy přechodnými, u nichž do popředí vystupují některé vlastnosti. Všechny tyto druhy jsou vhodné pro zemědělské využití. Při zakládání zahrádky se však dnes většinou setkáváme s půdami, které z různých důvodů nelze zemědělsky využít. Bývají to pastviny, kamenité svahy, ale i zrušené skládky, smetiště aj. Tady se ovšem setkáváme s extrémními podmínkami a na zkulturnění takového pozemku musíme vynaložit hodně práce. Na každé půdě se však dá, při větší či menší námaze, vytvořit pěkná zahrada.
Kamenité půdy bývají většinou na svazích, mívají malý podíl humusu a také bývají mělké, protože humus i jiné částice jsou stále splavovány. Na takovém svahovitém pozemku s kamenitou půdou nás čeká hodně práce. Nejdříve je třeba odstranit největší balvany, promyslit celkovou úpravu terénu a svah rozčlenit terasami. Na vzniklé plochy teras je třeba navézt dobrou zem. Část přirozeného svahu lze výborně využít pro vytvoření skalky, terasy pak můžeme oddělit kamennými zídkami. Zahrádky na svazích bývají velice krásné, a pokud je svah obrácen k jihu, můžeme na nich s úspěchem pěstovat všechno možné.
Bývalé skládky, smetiště a rumiště jsou při zakládání zahrádky několik, je nejvhodnější spojit síly i finance a základní úpravu dát udělat těžkými stroji. Odstranit vrstvu skládky a dát navézt ornici (alespoň 10 – 30 cm vrstvu) získanou ze skrývky při výstavbě sídlišť apod. Tento způsob je finančně dosti náročný, a proto se většinou zahrádkáři snaží zkultivovat přidělený pozemek ručně. Je to velká práce a většinou se nepodaří úpravy udělat za jedinou sezónu. Nejdříve musíme vybrat a odstranit velké předměty a pak pozemek část po části celý zrigolovat, tzn. do hloubky překopat. Do půdy přitom dodáváme humus ve formě organických hnojiv – chlévský hnůj, kompost, rašelinu a vyséváme rostliny na tzv. zelené hnojení. Nejvhodnější k tomu jsou hrách, koňský bob, vikev, ale i hořčice, řepka, pohanka aj. Zelené hnojení zarýváme na podzim, dokud jsou rostliny ještě šťavnaté. Na těžkých půdách dříve a mělčeji (do hloubky asi 10 cm), na lehkých půdách později a do větší hloubky (15 – 20 cm). Podle možností dodáváme na budoucí plánované záhony i dobrou zahradní zeminu.
Zamokřené pozemky bývají zahrádkářům také někdy přidělovány. Ty musíme odvodnit – buď podpovrchově, nebo povrchově. V prvním případě se do země zakopou drenážní trubky, asi do hloubky 80 cm. Mnohem lepší je svést vodu do potůčku, který osázíme vlhkomilnými rostlinami, nebo do jezírka. Vznikne tak velice působivé zahradní zákoutí.
Nejnovější komentáře