Květinové záhony, často nazývané rabata, jsou v podstatě dlouhé záhony pravidelného
tvaru.
Původní rabata byla přísně výškově odstupňována, rozdělená do řad. V první řadě byly vysazovány nejnižší trvalky, v druhé řadě vyšší a v poslední řadě nejvyšší. Vznikla tak v podstatě kompaktní masa květin, jednotlivé druhy se v té spoustě ztrácely a nemohla tak vyniknout jejich individuální krása. Přísně geometrický tvar tuto jednotvárnost ještě podtrhoval.
V dnešní době, kdy se do značné míry změnilo i nazírání na zahradu jako celek, podobné pojetí rabat se již přežilo. Uplatňuje se uvolněnost výsadby, ve které jednotlivé trvalky přestávají být jen součástí masy a působí individuálně svým charakteristickým růstem i olistěním. Tato rozvolněná rabata se pak hodí i do moderních, volně řešených zahrad a jsou vlastně jakýmsi přechodem k volným trvalkovým skupinám. Hlavní podmínkou je, aby rabata byla dosti široká. Na úzkém prostoru nelze využít zásad, o nichž jsme se zmiňovali.
UMÍSTĚNÍ KVĚTINOVÝCH ZÁHONŮ
Samostatná trvalková rabata bez návaznosti na ostatní prvky působí v zahradě jako cizí prvek. Podmínkou je návaznost na nějaké pozadí. Pokud ovšem trvalkový záhon založíme blízko živého plotu, měli bychom do země zapustit zábrany proti kořenům keřů, protože by trvalkám příliš neprospívaly.
Podle výšky použitých rostlin rozeznáváme rabata nízká a vysoká, a to buď jednostranná, u nichž se počítá s pohledem pouze z jedné strany, nebo i oboustranná, která počítají s pohledem z obou stran.
RABATA Z NÍZKÝCH TRVALEK
Nejširší použití v zahrádkách, a to i v menších, mají rabata z nízkých trvalek. Dobře se vyjímají před nízkými suchými zídkami, které barevně oživují, jsou vhodná i do předzahrádek, chceme-li, aby pohled z veřejné komunikace do zahrady zůstal otevřený. Občas se v zahradách vyskytne i potřeba květinové obruby – obvykle podél cest, které květiny oddělují od ostatní plochy. Někdy se uplatní květinové obruby na okrajích teras nebo odpočívadel. Na obruby používáme trvalky, které se vyznačují kompaktním, ale ne příliš bujným vzrůstem, abychom neměli mnoho práce s jejich udržováním.
Pro nízká rabata volíme hlavně druhy polštářovitého nebo plazivého charakteru, dorůstající nejvýše 40 cm. Vhodná je kombinace s cibulnatými i hlíznatými květinami, ale také s některými dřevinami a okrasnými travinami nižšího vzrůstu.
Většina nízkých a plazivých trvalek kvete na jaře. V tuto dobu pak hýří záhon barvami, ale v létě a na podzim to již bývá horší. Na to musíme pamatovat již při výběru druhů a zaměřit se na ty, které svými květy oživí zahradu i v této době. Jsou to například silenka (Silene schafta), pupalka (Oenothera), zvonek (Campanula), kokarda (Gaillardia), hvozdík (Dianthus) aj. Pro pozdní léto a podzim jsou vhodné různé druhy rozchodníkiu (Sedum), pozdní astry, zejména Aster dumosus aj. V každém případě vybíráme z jarních druhů takové, které jsou ozdobné i po odkvětu.
Na nízká rabata vysazujeme vždy několik rostlin jednoho druhu pohromadě, většinou po 3 – 5 kusech a z těchto skupin vytváříme pěkné barevné kombinace.
Hnízda cibulovin sázíme nejlépe mezi ty druhy, které na jaře pozdě raší a mají hlubší kořeny, jako jsou například pupalka (Oenothera), šater (Gypsophila), boubelík (Platycodon) aj. V jarním období jsou ještě tato místa holá a cibuloviny je vhodně zaplní. Po jejich odkvětu a zatažení se uplatní pozdně rašící trvalky. Také cibuloviny by měly být vysázeny ve skupinách, nejméně 7 – 10 kusů stejného druhu.
Většina nízkých trvalek vyžaduje slunné polohy a propustnější, sušší půdy. Ale i pro polostín a stín najdeme dostatek vhodných druhů.
RABATA Z VYŠŠÍCH TRVALEK
Trvalky vhodné pro tato rabata můžeme rozdělit zhruba do tří skupin: první tvoří trvalky mohutnějšího až robustního vzrůstu, které se vysazují na několika místech záhonu jako solitéry, upoutávající pozornost. Mohou to být například stračka (Delphinium), liliochvostec (Eremurus) nebo některá z robustních okrasných travin. Druhou skupinu tvoří druhy s bohatými květy výrazných barev. Ty jsou pak základem barevné kompozice celé výsadby. Vysazují se ve skupinách a měly by být vzájemně dobře sladěné. Sem patří například vlčí bob (Lupinus), kopretina (Chrysanthemum), pivoňka (Paeonia), kamzičník (Doronicum), janeba (Heliopsis), rubdekie, astry, plamenka (Phlox paniculata), zlatobýl (Solidago) apod. Třetí skupinu tvoří ostatní druhy, které používáme jako vyplňující.
Při výsadbě začínáme nejdříve s vysokými trvalkami, pak sázíme druhy s barevným efektem a nakonec rostliny doplňující. Důležité je dodržovat správné vzdálenosti mezi rostlinami s ohledem na jejich předpokládanou velikost v dospělosti. V příliš hustých výsadbách se nemohou patřičně rozvinout do plné krásy. Správně vysázený porost má být zapojený, bez mezer – to se týká hlavně druhů druhé skupiny. Nesmí být ovšem ani přehuštěný, což se týká hlavně vysokých rostlin první skupiny.
Samozřejmým předpokladem je správné barevné ladění sousedních trvalek, nesmíme ovšem přitom zapomenout na to, že vybrané kombinace musí kvést ve stejnou dobu, aby se barevný efekt mohl vůbec projevit.
Správně založit trvalková rabata není tedy záležitost jednoduchá a vyplatí se dobře promýšlet a plánovat.
Květinový záhon není nic neměnného, takže je stále možnost napravit případné chyby. Nezřizuje se jednou provždy; i dobře založený a esteticky dobře působící záhon je nutno po určité době, po několika letech obnovovat. To dává velké možnosti těm zahrádkářům, kteří nemohou najednou využít všechny květiny, které se jim líbí. Naopak ti, kteří nemají touhu se příliš rostlinami a jejich obměňováním zabývat, musí o to pečlivěji vybírat a volit takové druhy, které se snadno pěstují, jsou odolné a dlouho vydrží na stanovišti.
Nejnovější komentáře