Důležitými rozlišovacími znaky rostlin jsou vnější tvary jejich orgánů. Při popisu rostlin se používá jednotné terminologie, a tak se i v této knížce vyskytují různé názvy a pojmenování, které pro laika nemusí být vždy běžné nebo mohou být i nejasné. Proto uvádíme vysvětlení nejzákladnějších pojmů z morfologie, což je právě nauka popisující rostlinné orgány.
KOŘENY jsou podzemní orgány, které rostliny v zemi upevňují a zároveň je vyživují, protože sají z půdy vodu a v ní rozpuštěné živiny. Tvar kořenové sítě pak odpovídá požadavkům rostlin na půdu a vodu. Podle tvaru a větvení rozeznáváme tyto základní typy kořenové soustavy:
Kořen hlavní s postranními kořeny. Mohutný hlavní kořen se nazývá kůlový.
Kořen srdcový se ihned od kořenového krčku rozvětvuje na tři nebo více přibližně stejně silných kořenových větví.
Kořeny svazčité mají například trávy a cibuloviny.
Přeměny (metamorfózy) kořene: Zdužnatělý kůlový kořen bývá tvaru buď řepovitého jako u řepy, nebo vřetenovitého, jako například u mrkve, nebo také válcovitého, jako má karotka.
Kořenové hlízy vzniklé přeměnou kořene jsou typické například u jiřin.
Kořeny příčepivé má například břečťan a slouží k přirychlování rostliny.
STONEK je nadzemní část rostliny. Podle stavby stonku se rozlišuje: listnatá lodyha, které nese listy i květy, například slunečnice, bezlistý stvol, ukončený květem, jako je tomu u sedmikrásky nebo pampelišky – smetánky, stéblo, typické pro trávy. Dřevnaté stonky vytvářejí polokeře, keře a stromy, jejichž stonek se nazývá kmen.
Přeměny (metamorfózy) stonku: Oddenky tvoří podzemní, většinou vodorovně rostoucí stonky; setkáváme se s nimi například u pýru, svlačce, konvalinky, kosatce aj.
Stonkové hlízy vznikly rovněž přeměnou stonku, jsou však ztlustlé a nerostou vodorovně. Typickým představitelem je bramborová hlíza.
Stonkové úponky jsou měkké stonky, kterými se rostliny, například tykve, přidržují na oporách.
LISTY obvykle obsahují chlorofyl (zelené barvivo) a podílejí se na asimilaci, transpiraci vody a výměně plynů. List se skládá zpravidla z čepele, řapíku a pochvy.
Čepel tvoří listovou plochu, která je prostoupena cévními svazky (žilnatinou). Řapík vytváří většinou tenkou část listu, kterou list přirůstá ke stonku. Někdy je dolní část řapíku rozšířena v pochvu, listy trav zase řapík nemají.
Listy rozeznáváme jednoduché a složené.
Přeměny (metamorfózy) listů: Zastává-li list jinou funkci než základní asimilační, mluvíme o jeho přeměně. Příkladem jsou úponky listové, jimiž se rostliny uchycují, jako např. hrachor, dále cibule, což jsou vlastně zdužnatělé listy, přisedající na zkrácený stonek, nebo listeny, změněné listy pod květními stopkami, které chrání květní poupata.
KVĚT je vlastně velmi zkrácený stonek, jehož listy se přeměnily v rozmnožovací orgány, tj. tyčinky a pestíky. Jsou-li v květech samčí i samičí orgány (tyčinky i pestíky), jde o květy obojaké. Když jsou v některých květech vyvinuty pouze tyčinky a v jiných zase pouze pestíky, nazývají se květy dvojpohlavné. Pokud jsou dvojpohlavné květy na jedné rostlině, jsou to rostliny jednodomé, např. okurka, kukuřice nebo líska. Jestliže jsou dvojpohlavné květy na různých jedincích, nazýváme je rostliny dvoudomé, například chmel nebo vrba.
Kromě rozmnožovacích orgánů jsou součástí květu dvouděložných rostlin kalich, složený z kališních lístků a koruna tvořená korunními lístky neboli plátky. A právě tyto, z hlediska rozmnožování vedlejší části, jsou nejvíce ceněné pro svůj okrasný charakter. Někdy se květ skládá pouze ze stejných lístků, pak mluvíme o okvětí, například u tulipánu. Někdy zase bývají listeny zbarveny jako koruna, například u pryšce.
Květy mohou být buď jednotlivé, nebo mohou být uspořádány v květenství. Ta bývají buď jednoduchá, nebo složená. Jednoduchá květenství se rozlišují na hroznovitá a vrcholičnatá.
Hrozen je základní hroznovité květenství; má vyvinuté vřeteno a postranní stopky končí květy (například hyacint, rybíz aj.).
Lata je hrozen, jehož spodní stopky se ještě dále větví, například u révy vinné, šeříku aj.
Chocholík má květy ve stejné rovině, jako u hrušně, jabloně apod.
Okolík má silně zkrácené vřeteno, takže květní stopky vyrůstají v přeslenu – příkladem je prvosenka.
Klas je hrozen s přisedlými květy.
Jehněda je převislý klas s měkkým vřetenem.
Palice je klas s dužnatým a nápadně tlustým vřetenem a bývá chráněna toulcem, například u kaly, nebo i více toulci, jako u kukuřice.
Strboul neboli hlávka je typické květenství jetele; je to klas se silně zkráceným vřetenem.
Úbor je vlastně palice s velmi zkráceným vřetenem, které vytváří plochý nebo málo vyklenutý tvar, na jehož povrchu sedí květy. Je to typické květenství hvězdnicovitých rostlin. Okrajové květy bývají někdy jazykovité, květy uprostřed úboru jsou trubkovité a sestaveny do terče, například u slunečnice.
Vrcholičnatá květenství jsou podobná hroznovitým. Rozeznají se hlavně podle toho, že jednotlivé květy vykvétají od středu k obvodu nebo odshora dolů.
Vrcholík mnohoramenný je typický pro bez černý.
Vrcholík dvouramenný se nazývá také vidlan a setkáváme se s ním například u jmelí.
Vrcholík jednoramenný má jako hlavní typ vijan – je typický například pro pomněnku. Jiným typem je šroubel, například u denivky a třezalky, srpek u měsíčku, vějířek u kosatce.
Složená květenství jsou tvořena z kombinací květenství jednoduchých.
Nejnovější komentáře