Hvězdnicovité
Asteraceae
Botanický název pochází z řeckého slova aster = hvězda a vystihuje tvar soukvětí tohoto rodu.
Některé druhy kvetou na jaře nebo v létě, ale většina druhů vykvétá až na podzim – těm se všeobecně říká podzimní astry. Podzimními astrami zahrada znovu ožívá pestrými barvami. Kdyby podzimní astry neexistovaly, snad by si je museli zahradníci vymyslet. Jsou vhodné do pestrých květinových záhonů, nižší druhy na obruby trávníků a hodí se i do skalek. Použití je všestranné, uplatní se výborně i k řezu.
Jsou to nenáročné a skromné trvalky, které vydrží velmi dlouho na stanovišti. Nejlépe se jim daří v dobré zahradní půdě. Stanoviště by mělo být slunné, zvláště pro jarní a letní astry. Hvězdnicím s drsnými listy se nejlépe daří na slunci, druhy s hladkými listy snášejí dobře i polostín. Při velkém suchu se musí před rozkvětem vydatně zalít.
Hvězdnice jsou velmi rozsáhlý rod, zahradnicky mimořádně významný. Uvádí se přes 600 druhů – vytrvalých, vzácněji i jednoletých a dvouletých. Listy všech aster jsou střídavé, protáhlé. Květní úbory mají terč z drobných trubkovitých kvítků a jednu obvodovou řadu (některé vyšlechtěné formy i více řad) jazykovitých kvítků. Druhy kvetoucí na jaře pocházejí z Evropy, Asie a Afriky a mají květní úbory většinou po jednom na stonku. Podzimní astry jsou rozšířené v celém severním mírném pásmu. Více než poloviny z nich roste v Severní Americe. Podzimní astry mají většinou úbory menší až drobné, zato jejich stonky jsou často velmi bohatě větvené.
Všechny podzimní astry trpí padlím (moučný bělavý povlak), proto je vhodný ještě před rozkvětem preventivní postřik sirnými přípravky (Sulikol, Thiovit) nebo přípravky Benlate, Fundazol, Karathane. Někdy se objeví i houbová choroba verticilióza, která způsobuje vadnutí, hlavně u A. dumosus a A. novi-belgii. Nemocné rostliny je třeba odstranit a spálit. I tady pomáhá preventivní postřik přípravky Benlate nebo Fundazol.
Hvězdnice se množí velmi snadno dělením, některé druhy se svými oddenky až nepříjemně rozrůstají a je nutno je omezovat.
Důležitou součástí péče o vytrvalé hvězdnice je pravidelné zmlazování. Trsy je třeba vždy po třech až čtyřech letech vyjmout ze země, a to časně zjara, rozdělit je a vysadit na nové stanoviště. Zahrádkáři často tuto zásadu opomíjejí, a pak dochází k tomu, že rostliny kvetou více po obvodě než uprostřed.
Půvab aster lze ještě zvýšit, když do jejich sousedství vysadíme vhodné společníky, např. některé okrasné trávy. Kvetoucí hvězdnice se také velice dobře doplňují s okrasnými dřevinami s trvale červeným olistěním nebo s takovými druhy, jejichž listy se na podzim zbarvují žlutě, oranžově a červeně. Nejlépe se hodí myrobalán (Prunus cerasifera) s tmavě červeným olistěním, které se na podzim mění až do tmavě purpurové barvy, dále červenolisté odrůdy ruje vlasaté (Cotinus coggygria) a javoru dlanitolistého (Acer palmatum). Vhodná je také škumpa (Rhus typhina), jejíž listy, až 50 cm dlouhé, jsou leskle zelené a na podzim se zbarvují zářivou červení.
Do sousedství bíle a modře kvetoucích podzimních hvězdnic se hodí nejlépe trvalky se žlutými květy. Tady se nabízí široká paleta druhů a odrůd, z nichž na prvním místě je nutno jmenovat rudbekii (Rudbeckia), vytrvalé slunečnice (Helianthus) a zlatobýl (Solidago). S květy hvězdnic také krásně kontrastují žluté úbory raných a poloraných odrůd chryzantém (Chrysanthemum x hortorum).
Do sousedství vytrvalých aster s červenými a růžovými květy se výborně hodí některé stříbřitě olistěné trvalky, např. čistec (Stachys), nebo letničky, jako je starček (Senecio bicolor).
Aster alpinus je vysoká 15 – 20 cm a patří mezi rané astry. Kvete v červnu. Trsy je třeba prosypávat zeminou, jednotlivé výhony pak zakoření a časem vzniknou pěkné, ploché polštáře, zdobené květy velkými 4 – 5 cm, modrofialové barvy; u některých odrůd je zbarvení růžové či bílé.
Aster amellus dorůstá až 70 cm a kvete v létě, od poloviny července do září. Má přímou, tvrdou, v horní polovině dělenou, drsnou lodyhou s drsnými šedozelenými listy. Jednotlivé květy jsou velké až 6 cm, se žlutým terčem, u původního druhu s jednou řadou modrofialových paprsků. Hodí se k řezu. Obtížně se dělí a řízky také špatně zakořeňují. Dost špatně se ujímá a v prvních týdnech po vysázení rozhodně potřebuje dobré ošetření. Jinak je odolná a snese i delší období sucha.
Aster dumosus je druh vysoký 30 – 50 cm, kvete od poloviny září po dobu 30 – 40 dnů. Květy jsou drobné, asi 3 cm v průměru, uspořádané v řídkých latách světle fialové barvy se žlutým terčem. Některé odrůdy jsou i tmavě rudé nebo bílé. Silně odnožuje a bez omezování dokáže zaplevelit záhon a rozrůst se nežádoucně na úkor jiných květin. Je to nenáročná podzimní astra, která však vyžaduje slunce a při delším suchu před rozkvětem vydatnou zálivku.
Aster novae-angliae je podzimní astra vysoká až 150 cm. Kvete v září a říjnu drobnými květy ve velkých latách. Podle odrůd jsou jazykové kvítky v různých odstínech modré, karmínové a růžové, trubkovité kvítky jsou žluté. Úbory se na noc a za deště zavírají. Celé rostliny jsou drsně chlupaté a celkem nenáročné – potřebují slunce a dostatek zálivky před rozkvětem.
O rostlinách této skupiny je známo, že velmi brzy ztrácejí olistění na dolních, zastíněných částech lodyh. Je to přirozená vlastnost původního druhu, která se přenesla i na vyšlechtěné odrůdy. Zkušení zahrádkáři však s touto trochou nepříjemnou vlastností počítají a vysazují astry společně s nižšími, hustě až k zemi olistěnými trvalkami, jako je chrpa (Centaurea), některé odrůdy zlatobýlu (Solidago), pivoňky (Paeonia) a krásnoočka (Coreopsis). Z hvězdnic se nejlépe hodí nižší odrůdy A. ericoides nebo vyšší A. dumosus. Astry ze skupiny A. novae-angliae nejlépe prospívají na slunných stanovištích, v lehčí živné půdě s dostatkem vápníku. Na jednom místě vydrží řadu let bez přesazování a každoročně bohatě kvetou. Květy některých odrůd velmi příjemně voní. K řezu se však příliš nehodí, protože se květy na noc zavírají.
Aster novi-belbii je nižší než předchozí a celkově jemnější. Hvězdnice z této skupiny mají tmavě zelené, lesklé, lysé listy a pevné lodyhy, které se asi v polovině své výšky dělí a rozvětvují. Kvetou hojně v září. Květy jsou světle fialové se žlutými terči a dobře se hodí k řezu, pokud ovšem netrpí padlím – v takovém případě záhy ve váze vadnou. Vyžadují přiměřeně vlhkou, živnou, středně těžkou půdu. Za déletrvajícího sucha jim prospívá občasná důkladná zálivka.
Existuje velké množství kultivarů, které se liší nejen zbarvením jazykovitých kvítků (bílé, modré, fialové), ale i jejich množstvím. U některých kultivarů jsou v 5 – 6 řadách, na začátku kvetení zakrývají žluté trubkovité kvítky a vytvářejí dojem plnokvětosti. Většina kultivarů však nemá dosti pevné stonky a často poléhá.
Aster cordifolius je severoamerický druh. Dorůstá výšky 110 cm a vytváří husté trsy vzpřímených, tenkých stonků s velkými měkkými, srdčitými listy. Kvete v září až říjnu. Drobné světle fialové úbory jsou sestaveny ve vzdušnou latu. Nejlépe se daří v poněkud vlhčí humózní půdě na slunném stanovišti, ale snáší i polostín. Používá se jako doplněk k nápadnějším druhům, jako je např. A. novi-belgii. Také se vysazuje před červeně zbarvené listnaté keře nebo před stálezelené dřeviny, listnáče i jehličnany. Je vhodný i k řezu.
Aster ericoides (A. multiflorus) pochází ze Severní Ameriky a vzrůst má stejný jako předchozí druh. Bývá však i nižší a listy má úzce kopinaté. Celá rostlina je drsná až tvrdě chlupatá. Kvete v září drobnými úbory v bohatých latách. Nejlépe se jí daří na lehčích půdách na slunci, při delším suchu potřebuje občas vydatně zalít. Chorobami netrpí. Tato drobnokvětá hvězdnice je pro samostatné výsadby příliš jemná a nevýrazná, ale výborně doplňuje velkokvěté odrůdy A. novae-angliae a A. novi-belgii, a to nejen na záhonech, ale i ve váze.
Aster linosyris pochází z Arménie, ale je domovem i na suchých, vřesovištních loukách Evropy. Dorůstá výšky 30 – 50 cm a kvete v srpnu až září. Má úzké, podlouhlé listy a hustý chocholík zlatožlutých, kulovitých úborů, které se skládají pouze z trubkovitých kvítků, jazykovité zcela chybějí. Daří se nejlépe na suchých slunečných stanovištích. Uplatní se zejména ve vřesovištích a stepních partiích, kde přitahuje pozornost svým zvláštním půvabem. Úbory svým nezvyklým vzhledem připomínají květy mimózy.
Aster sedifolius (syn. A. Acris) pochází z jižní a jihovýchodní Evropy a zasahuje až na jižní Slovensko. Dorůstá výšky 60 až 80 cm a tvoří husté trsy přímých, tuhých, tenkých lodyh, které se až na vrcholu hustě větví. Listy jsou úzké, kopinaté, lodyha je jimi hustě porostlá po celé délce. Kvete v srpnu až září, úbory jsou asi 2 cm velké, s nápadně malým počtem modrofialových paprsků. Vyšlechtěné formy jsou nižší a kompaktnější než původní druh. Je to zcela nenáročný druh, ve volné přírodě roste na úhorech, v řídkých křovinách a často i na slaných půdách. Daří se jí na suchých a kamenitých stanovištích, netrpí chorobami a snadno se množí. Dobře se uplatní do skupiny trvalek i na větší plochy. K němu se pak hodí ty druhy, v jejichž společenství se vyskytuje volně v přírodě, např. třemdava (Dictamnus), žlutý len (Linum flavum), mochyně (Physalis) nebo kosatec (Iris x barbata). Vhodnými sousedy jsou i astry. A. amellus a A. linosyris.
Aster tongolensis (syn. A. Subcoeruleus) pochází z Himálaje a dorůstá výšky 40 – 60 cm. Podobá se druhu A. alpinus, ale je vyšší, robustnější a kvete později, až v červnu. Listy jsou v přízemních růžicích, široce oválné a sytě zelené. Jak rostlina odnožuje, vytvářejí se postupně nízké, široké trsy, po celé léto svěže zelené. Úbory mají modrofialové paprsky a žluté až oranžové terče; rostou jednotlivě na řídce olistěných stoncích a velikostí i tvarem připomínají luční kopretinu. Tato hvězdnice potřebuje především vlhkou půdu nebo pravidelnou zálivku. Pěkně se vyjímá v kombinaci s dlužichou (Heuchera) a kuklíkem (Geum). Je vhodná nejen do záhonů, ale nižší odrůdy se dobře uplatní i ve skalkách. Vyšší odrůdy jsou vhodné k řezu.
Nejnovější komentáře