Ani tato půdní vlastnost není stálá a můžeme ji úspěšně ovlivňovat. Chemická reakce půdy může být kyselá, neutrální nebo alkalická (zásaditá). Označuje se hodnotami pH: neutrální půdy mívá pH 6,5 – 7,4. Při nižším pH jde o půdu kyselou, nejkyselejší půda je při pH 4 a méně. Vyšší hodnoty pH má půda alkalická, nejalkaličtější je při pH 7,5 a více.
Půdní reakce běžné zahradní půdy se pohybuje v rozmezí od pH 4 do pH 8. Při nižším pH než 4 (např. na rašeliništích) jsou již v půdě obsaženy látky pro běžné rostliny škodlivé, při pH vyšším než 8 také nejsou půdní podmínky pro většinu rostlin příznivé.
Některé druhy rostlin vyžadují půdy kyselé, jiné zase alkalické. Setkáváme se i s rostlinami s extrémními požadavky – vysloveně vápnomilnými nebo naopak vápnostřežnými. Vcelku se však dá řici, že většina zahradních rostlin vyžaduje půdu neutrální až slabě kyselou, tj. mezi hodnotami pH 6,4 – 7,2.
Chceme-li si být jisti, jaká je půdní reakce na naší zahrádce, je nejlepší poslat vzorky půdy na obzor.
Orientačně si můžeme zjistit reakci půdy sami. Vzorek půdy vysušíme a rozmělníme a dáme do skleněné nebo porcelánové misky. Polijeme trochou vody, aby vyprchaly vzduchové bublinky. Pak přiléváme zředěný ocet (1 díl octa na 3 díly vody). Jestliže vzorek šumí, má půda dostatek vápna, kyselá půda nešumí.
Můžeme také použít normální lakmusové papírky. Nejdříve si připravíme výluh ze vzorku půdy. Asi polévkovou lžíci zkoušené zeminy smícháme s 3 polévkovými lžícemi destilované vody, protřepeme a po ustátí slijeme výluh do skleničky. Jde-li o půdu kyselou, zbarví se ve výluhu lakmusový papírek modře.
Půdní reakci si také můžeme odvodit podle výskytu určitých rostlin, které rostou ve volné přírodě. Charakteristickými rostlinami kyselých půd jsou např. brusinka, ostřice, mechy aj. Na alkalických půdách se zase setkáváme s heřmánkem, jetelem plazivým, hořčicí aj.
Půdní reakci můžeme ovlivnit především organickými, ale i průmyslovými hnojivy. Dále na ni mají vliv i vodní srážky, zplodiny rozkladu organického podílu v půdě aj.
Kyselé půdy upravujeme vápněním. Tím zároveň dodáváme do půdy jednu ze základních živin pro rostliny – vápník. Alkalické půdy upravujeme kyselými hnojivy, jako jsou sírany, superfosfáty apod.
Udržování stálé půdní reakce závisí také na druhu půdy. Většina půd u nás má sklon k postupnému okyselování. Jílovité těžší půdy udržují stálou půdní reakci snáze a snášejí i vyšší dávky vápníku. Proto je vápníme většími dávkami, pouze však občas. Lehké písčité půdy udržují stálou půdní reakci mnohem hůře, proto musíme kyselé písčité půdy vápnit častěji, ale menšími dávkami.
Všechny výše uvedené vlastnosti dávají celkový obraz o kvalitě půdy, kterou máme k dispozici. Při čtení odborných knih a časopisů se však často setkáváme ještě s dalšími termíny, jako např. vyčerpaná půda, odpočatá půda, půda ve staré síle, půdní únava aj.
Vyčerpaná půda je označení pro půdu, která nebyla pravidelně hnojena; živiny z ní částečně odčerpaly rostliny a částečně byly splaveny do spodních vrstev. Vyčerpanou půdu je třeba důkladně vyhnojit organickými hnojivy a podle potřeby a požadavků pěstovaných rostlin přidat i živiny ve formě průmyslových hnojiv. Někdy je vhodné nechat půdu odpočinout. To bývá hlavně po víceletých rostlinách. Například záhony osázené jahodníkem po několika letech a po poslední sklizni vyčistíme a osejeme rostlinami vhodnými na zelené hmoty (např. hrách, lupina, jetel, komonice), kterou ještě za zelena zaryjeme do půdy. Na podzim záhon znovu důkladně zryjeme a přitom zaryjeme chlévský hnůj nebo kompost. Na takto ošetřený záhon můžeme na jaře znovu vysázet jahody, které už budou čerpat živiny z odpočaté půdy.
Půdou ve staré síle se rozumí půda, která byla v minulém roce dobře vyhnojena chlévským hnojem.
Půdní únava se projevuje stále se snižujícími výnosy, u květin zakrslým vzrůstem a špatným kvetením, dále pak přemnožením určitých škůdců a větším výskytem chorob. S půdní únavou se setkáváme v zahradách, kde se nedodržuje střídání jednotlivých druhů rostlin, kde se na stejné místo, na stejný záhon vysazují nebo vysévají stále stejné druhy. Každá rostlina nebo skupina rostlin čerpá z půdy živiny – některé rostliny více, jiné méně. Nejsou-li potřebné živiny doplňovány, dochází po několikaletém pěstování na daném místě nebo záhonu k nedostatku nejvíce čerpaných živin. Půdní únavu však způsobují zřejmě i jiné vlivy, dosud přesně neobjasněné. Úspěšně se jí dá zabránit pravidelným přihnojováním organickými i minerálními hnojivy podle požadavků pěstovaných rostlin.
Mechanickými zásahy, tj. obděláváním, půdu udržujeme v dobrém stavu a zároveň ji pomalu zlepšujeme. Není to samoúčelné, protože veškerá péče o půdu směřuje k tomu, abychom rostlinám vytvořili optimální podmínky pro růst a vývoj. Mají-li však mechanické zásahy přinést očekávaný výsledek, musí být provedeny včas, ve správnou dobu. Základním zpracováním půdy rozumíme rytí, rigolování a prohlubování, povrchovým zpracováním je kypření a uhrabávání.
Nejnovější komentáře