Rubrika Atlas trvalek

Routovité

Rutaceae

Název je složen z řeckých slov: thamnos = keř a dicte, což je pojmenování jedné hory na ostrově Kréta.

Třemdava je nápadná rostlina působící dojmem malého keříku. Tuto krásnou, impozantní trvalku je nejvhodnější umístit solitérně mezi nízké trvalky nebo trávy, nad nimiž dominuje. Uplatní se také ve větší skalce, opět solitérně, kdy vynikne její zvláštní vzhled.

Nejlépe se jí daří ve vápenité živné půdě, potřebuje výsluní, ale smíří se i s polostínem, snese sucho, nesnáší však přemokření. Množí se semeny, ale semenáčky začnou kvést až za 4 roky po výsevu. Zato rostliny vydrží mnoho let na místě a na vhodně zvoleném stanovišti se i samy vysévají.

Celá rostlina je silně aromatická, voní ...

Hluchavkovité

Lamiaceae

Tento název se používal již ve starověku (zmiňuje se o něm např. již Plinius), jeho původ je však neznámý.

Rod zahrnuje asi 40 druhů jednoletých nebo vytrvalých bylin, méně často polokeřů, rozšířených po celém světě kromě tropů.

Pro zahradní pěstování je vhodný hlavně druh A. reptans.

Ajuga reptans je trvalka s listovou růžicí, rozrůstající se rychle dlouhými, snadno zakořeňujícími olistěnými výběžky, ukončenými často dceřinou listovou růžicí. Brzy vytváří souvislé husté porosty. Listy jsou tmavé, obvejčité, v růžici dlouze řapíkaté, na stonku přisedlé. Přímé, až 25 cm vysoké stonky nesou husté klasovité květenství, které je složeno z lichopřeslenů modrých květů. Listeny květenství jsou celokrajné, často modravé...

Brukvovité

Brassicaceae

Název pochází z řeckého pojmenování rostliny (alysson), používané jako lék proti vzteklině psů.

Jsou to trvalky naprosto nenáročné, odolné proti suchu. Milují slunce a nejlépe rostou na lehkých, nepříliš mokrých, chudších, neutrálních půdách. Výborně se uplatňují ve skalkách a na suchých zídkách. Plazivé druhy jsou vhodné k pokrytí větších ploch a slouží i jako náhrada trávníku, vyšší druhy (30 – 50 cm) můžeme vysazovat do stepních partií a volných skupin.

Množí se semeny, plnokvěté zahradní formy také řízkováním.

Rod zahrnuje více než 100 druhů jednoletých nebo vytrvalých rostlin s polodřevnatými výhony, nízkého vzrůstu, rozšířených v Evropě a na jižní Sibiři.

Alyssum saxa...

Hvězdnicovité

Asteraceae

Původ názvu není známý.

Je to moderní trvalka velmi zajímavého vzhledu. Z přízemního trsu dlouhých, úzkých, tuhých, tmavě zelených listů vyrůstají tlusté lodyhy, rovněž hustě olistěné. Listy se směrem vzhůru zmenšují, jsou čárkovité, v květenství už jen štětinovité. Husté, klasovité květenství je složeno z úborů, zpravidla sytě fialovorůžových, které rozkvétají postupně shora dolů. Kořeny jsou hlíznaté.

Šuškarda není náročná, v létě se obejde i bez zálivky, potřebuje však slunce a v zimě spíše sucho. Používá se do skupinových výsadeb. Nejpůsobivější je mezi nízkými trvalkami v malé skupině; vynikne i solitérně, kdy se uplatní její zvláštní habitus. Je oblíbená k řezu a dá se použít i do suchých vazeb...

Pryskyřníkovité

Ranunculaceae

Název rodu pochází z řeckého slova delphinos = delfín a vztahuje se na podobnost tvaru poupěte s tvarem horní části těla delfína.

Ostrožka patří mezi nejimpozantnější trvalky. Má silné, vzpřímené, bohatě olistěné lodyhy, které se rozvětvují až v květenství. Listy jsou střídavé, dlanitě dělené. Květy sestavené ve vzpřímených hroznech jsou souměrné, pětičetné. Kalich s ostruhou je zbarvený jako koruna, kdežto korunní plátky se přeměnily v medníky. Plody jsou měchýřky s černými, svraskalými, hranatými semeny. Stračky kvetou převážně modře, a tak se jejich modř jako pasivní barva může kombinovat se všemi ostatními. Proto tedy je možno stračky umístit ve skupinách s mnoha trvalkami a letničkami, dokonce je lze pěstovat i v sousedství růží...

Liliovité

Liliaceae

Název rodu je složen z řeckých slov eremos = poušť, pustina a oura = chvost, ohon, protože roste na okrajích pouští a jeho květenství, až 120 cm dlouhé, lze přirovnat k ohonu.

Tato exoticky vypadající rostlina se uplatní především ve skupinách stepního charakteru nebo ve společnosti nižších trvalek. Všechny liliochvostce u nás kvetou v červnu až červenci, v létě se zatáhnou a prakticky zmizí z povrchu.

Rod zahrnuje 60 druhů vytrvalých bylin, rozšířených v Asii a východní Evropě. Mají přízemní trs úzkých listů, z jehož středu vyrůstá silný stvol s dlouhým, hustým hroznem hvězdnicovitých kvítků, které odspodu postupně rozkvétají. V půdě nemá pravou hlízu, nýbrž zkrácený stonek hvězdnicovitého tvaru...

Makovité

Papaveraceae

Název je složen z řeckých slov dia = dvě a kentron = ostruha, podle dvou výběžků na bázi korunních plátků.

Srdcovka je známá trvalka starých venkovských zahrádek. Je oblíbená pro svou zvláštní krásu a elegantní výhony, z nichž visí květy ve tvaru růžových srdíček. Je ozdobná nejen květy, ale i jemně dělenými listy. Nejlépe se uplatní jako solitéra, ale hodí se i do volných skupin jarních květin. Vhodná je i k řezu do kytic, ale musí se opatrně přepravovat.

Daří se jí dobře v propustné zahradní půdě s dostatkem vláhy a v polostínu. Patří k těm trvalkám, které se špatně přizpůsobují nepříznivým podmínkám.

Množí se dělením a řízkováním.

Rod zahrnuje asi 20 druhů rozšířených v Asii...

Hvězdnicovité

Asteraceae

Název je odvozen z řeckých slov helios = slunce a anthos = květ. Zlatožlutá barva i tvar květů stejně jako jejich schopnost otáčet se za sluncem si tento název plně zaslouží.

Všechny vytrvalé slunečnice potřebují slunce, hlubokou půdu, přihnojování a občasné rozsazení, aby květy byly velké a hojné. V zahradách se pěstují slunečnice především pro řez (zejména H. decapetatus), protože jejich květy jsou ve váze velmi efektní.

Dekorativnost slunečnic se výborně uplatní ve skupinových výsadbách (např. H. rigidus). Hlíznatý druh H. tuberosus (topinambur) se pěstuje i pro jedlé hlízy. Pěstují se také jako pastva pro včely.

Rod má asi 100 druhů, které jsou domovem v Severní Americe, a zahrnuje jak jednoleté, t...

Pryskyřníkovité

Ranunculaceae

Název je patrně odvozen z řeckého slova anemos = vítr a vyjadřuje fakt, že se květy rozhoupávají při sebemenším větříku.

Rod má asi 120 druhů vytrvalých bylin, které většinou rostou v chladnějších oblastech severní polokoule a několik druhů se vyskytuje v jižní Africe a Jižní Americe.

Mnohé druhy této skupiny byly později zařazeny do samostatných rodů: Anemone hepatica do rodu Hepatica (jaterník), Anemone pulsatilla do rodu Pulsatilla (koniklec).

Druhy, které jsou i nadále zařazeny do rodu Anemone, můžeme podle jejich charakteristických vlastností rozdělit do skupin:

hlíznaté sasanky, které kvetou časně zjara (A. blanda, A. apennina, A. coronaria a naše domácí A. nemorosa).

vyšší vytrvalé sasanky

Brutnákovité

Boraginaceae

Název byl odvozen z řeckého slova omphalos = pupek a vztahuje se ke tvaru semen.

Rod má asi 25 druhů rostoucích ve Středomoří, východní Asii a Mexiku. Zahradnicky se využívá prakticky jen jeden druh.

O. verna vytváří nízké porosty s dlouhými zakořeňujícími výběžky. Listy má světle zelené, srdčité až kopinaté. Drobné kvítky v řídkých hroznech se podobají květům pomněnek, jsou blankytně modré s bílými očky. Pupkovec je nenáročný, nejlépe se mu daří ve vápenité půdě s dostatkem vláhy a v polostínu. Kvete od března do května.

Množí se velmi snadno oddělky nebo řízkováním.