Pivoňka – Paeonia

Pivoňkovité

Paeoniaceae

Rostlina byla pojmenována již ve starověku podle bájeslovného boha Paeana, který prý pomocí této byliny vyléčil Plutonovi rány, utržené od Herakla. V pozdějších dobách se názvem Paean, Paian označovala i oslavná píseň na Apollonovu počest.

Pivoňky se hodí stejně dobře do malých i velkých zahrad. Nejlépe působí jako solitéry nebo v sousedství dřevin. Méně vyniknou na květinovém záhoně, protože mezi ostatními rostlinami působí příliš robustně. Velký význam mají jako květiny k řezu. Je však třeba řezat ještě uzavřená poupata, jakmile začnou ukazovat barvu. Pak dobře snášejí přepravu, ve váze se pozvolna rozvíjejí a dlouho vydrží.

Pivoňky mají rády otevřená stanoviště a řídkou výsadbu. Potřebují hlubokou, živnou půdu, slunce a občasné přihnojení. Sucho snášejí dobře. Na ošetřování jsou celkem nenáročné. Větší rostliny v plném vývinu často rozklesávají a musíme je svazovat.

Množí se dělením koncem léta, v období klidu. Při vysazení musí být očka nejméně 3 cm pod povrchem půdy, jinak rostliny špatně kvetou. Po vysazení si nejdříve potřebují na stanoviště „přivyknout“, pak ovšem vydrží na jednom místě 10 – 15 let. Ve stínu nebo v chudé půdě špatně kvetou, na vlhkém stanovišti trpí botrytidou (plísní). Poupata pak hnědnou, zasychají a někdy přepadávají i celé stonky. Proto také pozor na zimní přikrytí. Nejvhodnější je slabá vrstva kompostu nebo dobré zahradní zeminy. Příliš silná vrstva podporuje rozvoj botrytidy.

Rod má asi 40 druhů vytrvalých bylin nebo keřů, rozšířených především v Evropě a Asii. Přestože všechny mají nápadně velké květy, pouze druh P. lactiflora byl předmětem intenzívního šlechtění. Současný počet vyšlechtěných odrůd jde do stovek.

P. lactiflora (syn. P. albiflora, P. chinensis, P. cultorum) dorůstá výšky 60 – 100 cm a kvete v červnu. Původní druh pochází z pásma smíšených (jehličnatých a listnatých) lesů Dálného východu, Číny, východního Mongolska a Japonska. Vytváří velké, husté keře, kořeny má masité, u krčku srostlé v polodřevnatý uzel, hlouběji válcovité, několik centimetrů tlusté. Lodyhy jsou světle zelené, v raném stadiu vývoje s červeným kovovým odstínem, pevné, v horní části větvené. Listy jsou tmavě zelené, tuhé, dvakrát až třikrát dělené, s krátce řapíkatými lístky, rozdělenými v podlouhlé úkrojky. Listy jsou svrchu tmavozelené, zespodu světle zelené a mají často načervenalé žilky.

Květy se rozvíjejí po dvou i více na každé větvi; po odkvětu vrcholových květů se otevírají postranní poupata, která však bývají menší. Květy jsou velké, o průměru 8 – 10 cm, u původního druhu bílé nebo narůžovělé, s osmi plátky. Nitky tyčinek a prašníky jsou zlatožluté, blizny růžové.

Pivoňky se odedávna pěstovaly v zahradách Číny a do Evropy se dostaly koncem 18. století. Kulturní odrůdy čínské i japonské byly pak dále intenzívně šlechtěny, zejména ve Francii a Anglii, později i v Americe. Základem rozdělení zahradních pivoněk se stalo rozlišení podle stavby květu a stupně plnokvětosti.

- Jednoduché pivoňky. Patří k nim kultivary s pravidelnými květy, pětičetnou korunou a s terčem z početných (300 – 500) zlatožlutých tyčinek a pestíků.

- Japonské pivoňky. Koruna má 5 – 10 i více velkých, širokých plátků, střed je zaplněn četnými neplodnými tyčinkami, přeměněnými v široké, žluté, zkroucené pásky (staminodia). Zbarvení květů bývá kontrastnější, výraznější.

- Skupina sasankových a korunkových pivoněk s jednoduchým nebo dvojitým límečkem velkých plátků a tyčinkami přeměněnými v drobné, zpravidla úzké až jehlicovité plátky, většinou světleji zbarvené. Někdy bývají v barevné plátky přeměněny i pestíky a květ má potom uprostřed chocholku z korunky širších plátků.

- Poloplné pivoňky. Korunní plátky bývají ve dvou až třech řadách. Výplň bývá řídká, promíchaná plodnými tyčinkami. Kvete bohatě, květy dlouho vydrží ve váze.

- Skupina plnokvětých pivoněk se podle tvaru a stupně plnokvětosti dělí na plné rozety a plné koule. Plné rozety mají všechny plátky stejně velké a tyčinky chybí nebo se vyskytují jen ojediněle. Květy vypadají jako mírně zploštělá koule.

Plné koule, nebo také bomby, mají výrazný límeček a hustou vystouplou výplň z užších plátků, které jsou zbarvené stejně nebo jen o odstín světleji než límeček.

Odrůdy těchto skupin byly vyšlechtěny v široké škále barev od bílé přes růžovou a karmínovou až po sytě rudou. Tvary i barevné odstíny u téže odrůdy jsou dosti variabilní podle počasí, stanoviště i kondice rostliny.

P. tenuifolia je zajímavá pro své nápadně jemné, třepenité olistění. Dorůstá výšky 40 – 60 cm a má listy dvakrát dělené s jemnými čárkovitými úkrojky. Květy jsou miskovité, velké, s 8 – 10 plátky. V zahradách se pěstuje hlavně plnokvětá červená forma, někdy i jednoduchá růžová forma.

S ostatními druhy (P. officinalis, P. peregrina, P. wittmanniana, P. anomala aj.) se v zahradách setkáváme poměrně málo a původní botanické druhy jsou spíše sbírkovou zajímavostí.